úterý 26. března 2013

18: Posloucháš za dveřmi?

...
 
 
Tiskl ucho k chladnému dřevu a téměř ani nedýchal. Nepohnul jediným svalem. Odpoutával se od všech zvuků, které by mohly rušit jeho smysly. Pokoušel se vnímat jen ty tiché hlasy.
"Je přeci Božský Jonne Aaron," říkal právě Jann. Poznal ho. Mluvil tak sametově. Pomalu. Kouzelně. Jonne vytlačil tu odpornou myšlenku z hlavy. Je to přeci Wilde. Wilde nemluví sametově ani kouzelně. Pomalu snad není závadné slovo.
"...ale určitě spousta lidí vidí, jak je dětinský. Kdežto ty jsi..."
Jonne vytřeštil oči. Jak ho to Tommi nazval? Dětinským?! Sakra už zase nedává pozor a utíká mu konverzace.
"...zase pochopit, že nechci vyvolávat konflikty. On by vždycky vyhrál."
Ano, Wilde, správně. JÁ bych vyhrál!
"Jannie, no tak. Postavil bych se za tebe!"
Jannie?!
"Ale i kdyby se za mě postavil celej svět, Tommi, on by stejně vyhrál."
"Jakto?"
Správně! Jakto?!
"Protože já bych mu... dovolil vyhrát. Protože já sám bych se neubránil. Takže z vnějšího pohledu by prohrál, ale z toho vnitřního..."
Co? Neubránil by se? Sakra, co je s tím klukem špatně?!
"Janne, já se z tebe zblázním..."
"Promiň. Omlouvám se. Ale tohle jsem celej já. Ježiš, proč se se mnou ještě zahazuješ? Copak nevidíš, že tohle peklo se mnou nikdy neskončí? Proč chceš, abychom byli přátelé? Proč mě nenecháš a místo mě si nenajdeš někoho, kdo ti nebude dělat jen potíže?! A kdo bude vyhovovat Jonnemu. Kdo nebude jen zasranej buzerant..."
Jonneho dech se zrychlil. Co to ten kluk žvanil, prokrista?! Copak mu přeskočilo, říkat tohle o sobě samém?
"Janne, sakra!" vykřikl Tommi. "O co se tu snažíš?!"
"Já? Vůbec o nic. Vůbec o nic, Tommi. Jen ti říkám, že beze mě by ses měl líp..."
"Kurva, zavři tu hubu!" zařval Tommi. "Proč to děláš?! ZASE! Co po mně chceš?!"
"Pusť mě domů," odpověděl tichý hlásek.
"Ne! To bys měl až moc jednoduchý! Ty... Já ti nedovolím utíkat! Ty se Jonnemu POSTAVÍŠ, srozuměno? Postavíš se mu a budeš bojovat! A začneš si zase věřit!"
"To by šlo bez něj tisíckrát líp!"
"Ale ty to budeš muset dokázat i s ním! Nebo myslíš, že když teď utečeš, tak se za pár měsíců náhodou nepotkáte? Nebo se neobjeví další takovej idiot?! Janne, vzpamatuj se! Nemůžeš pořád trčet uprostřed ochranný bubliny jen proto, že si odmítáš věřit! Kurva, tohle je ŽIVOT! Tak ŽIJ a NEUTÍKEJ!"
Jonneho spodní ret se chvěl. Tohle nechtěl. Tohle přeci nechtěl. Když si po koncertě z Wilda utahoval, tohle NECHTĚL. Chtěl se jen ukázat, chtěl se pobavit, chtěl mu dát najevo, že ho nesnáší, ale nechtěl, aby Tommi takhle vyletěl. A aby Jannovi ublížil...
Když se dveře prudce otevřely, Jonne málem vletěl přímo do pokoje. Ale udržel rovnováhu. Vytřeštěně se zadíval na svého vzteky rudého bratra.
"Ale, kohopak to tu máme? Posloucháš za dveřmi?" zaprskal Tommi. Pohledem střelil po Jannovi, poté oči vrátil zpět k Jonnemu. "Vy dva... Zítra u snídaně vám řeknu, co s vámi. Ale věřte mi, že dlouho mě už štvát nebudete!"
Ještě si oba rychle prohlédl a nasupeně odešel. Jonne zůstal stát na prahu. Na Janna se neodvážil ani pohlédnout.


Následuje: Ale já tě prosil...

Žádné komentáře:

Okomentovat