20: Vítej v pekle, blondýnko

...

 

 

Jonne stál před odpornou plechovou krabicí, jak v duchu nazýval tourbus skupiny Jann Wilde & Rose Avenue. Stál, u nohou mu ležela malá taška s nejdůležitějšími věcmi, kterou si obvykle bral do hotelu. Byla těžká. Hrozivě těžká. A nikdo se netvářil, že by mu s ní chtěl pomoct. Ale do tourbusu Negative ji vždycky někdo z kluků odnesl. Jenže tourbus Negative už před pěti minutami odjel. A Rose Avenue už byli uvnitř. Sakra. Nejspíš bude muset tu věc vzít sám...

"Hele, Aarone," vyskočil na parkoviště Ardé. "Jedeš? Nebo tu hodláš stát a zírat?"

Spásná myšlenka si probojovala cestu do Jonneho mozku.

"Ale Wilde tu ještě není!" upozornil.

"Ten?" mávl Ardé rukou. "Jann vždycky chodí pozdě. Pořád někde něco ztrácí a hledá, maluje se , češe se... Ve výsledku na něj člověk kdekoliv čeká minimálně půl hodiny. A když má čekající štěstí, tak je právě dvacet pod nulou. A to by toho kluka jeden už fakt zabil..."

Jonne zamrkal. Tohle... byl jeho zlozvyk! Na něj lidi všude čekali. To on půl hodiny prohrabával tašku, aby nakonec zjistil, že mobil, který hledá, má celou dobu v kapse kalhot. Zjevně měl s Wildem společného víc, než by býval chtěl. Při té myšlence se mu obracel žaludek.

Ze dveří tourbusu se vyklonil baskytarista René.

"Tak co je?" zeptal se. "To blonďatý bude i s tou taškou klusat za náma?"

"A nebylo by to lepší?" zamumlal Jonne při pohledu na stařičký dopravní prostředek.

"No, nebylo," zauvažoval René. "Protože abys nám stačil, museli bysme zpomalit. Asi tak o pět kilometrů za hodinu, ale víš ty vůbec, jak by se to projevilo ke konci cesty?! Takže na běh ani nemysli. Ukaž, vezmu ti dovnitř tu tašku."

"D-díky," usmál se Jonne. Jak bylo tohle jen možné? Oni ho přijímali. Oni na něj byli milí, vykládali si s ním, pomáhali mu...

"Hele," ukázal Ardé směrem k hotelu. "Už se řítí."

Skutečně. Zasněženým parkovištěm svižně klusala vysoká, štíhlá postava v černém kabátu a růžových kalhotách. Přes rameno se jí klátila tmavomodrá taška.

Jonne se musel zaculit.

"Zřejmě spěchá," konstatoval.

"Chce pokořit rekord. Jen deset minut zpoždění, to by byl div!" zapískal obdivně René. Ten již se stihl navrátit z útrob plechové pasti.

"Ale teď letí," vložil se do hovoru bubeník Tender, který vše sledoval ze svého sedadla proti vchodu do tourbusu.

"Au... To mohlo bolet..." komentoval Ardé.

"Přímo na tu jeho okouzlující prdelku," vyprskl Tender.

"Nepohoršuj Jonneho," okřikl ho René. "Co si jen o nás pomyslí?"

"Jen to nejhorší, jak jinak?" pokrčil Tender rameny. "No, něco mi říká, že Jannie už rekord nepokoří, takže se můžu vrátit zpátky k tomu rozkošnýmu časopisu..."

"Porno?" pozvedl Jonne obočí.

"Kdepak," zastal se bubeníka Ardé. "Rychlý auta."

René se odebral dovnitř, na své sedadlo. Ardé mrkl na Jonneho a taktéž zmizel. Jonne nechápal důvod jejich jednání.

K tourbusu se dobelhala vysoká, štíhlá postava v černém kabátu a růžových kalhotách.

"Nazdar, Liimatainene," pozdravila.

"Nazdar, Wilde," nasadil Jonne znovu svou nepřístupnou masku. "Copak, že jdeš tak pozdě? Nemohl jsi snad najít vibrátor?"

"Ne. Jen se mi v noci rozepnul řetízek a já málem ztratil svůj kamínek pro štěstí. Další blbé dotazy?" odsekl Jann.

"Kdepak. Když jsi mi to tak krásně vysvětlil..." ušklíbl se Jonne.

Až překvapivě čile Jann vyskákal po schůdcích. Když i Jonne nastoupil, zjistil, že každý člen Rose Avenue sedí na zcela jiném místě.

"Pro objasnění situace," ujal se slova Tender. "Obsazená sedadla jsou ta, co za jízdy vibrují nejméně. Platí pravidlo 'Kdo dřív přijde, nebude mít po jízdě pocit, že se právě účastnil homosexuální swingers party'. A ty jsi přišel poslední."

"Takže..." polkl Jonne.

"Jo," kývl Ardé. "Vítej v pekle, blondýnko..."

Následuje: Jak taky jinak?