7: Konečně... tam

...

"Pánové, je čas vstávat!" oznámil v průběhu dopoledne Tommiho hlas.

"To už jsme konečně... tam?" zívl Antti.

"Jo. Hamburg," usmál se Tommi. "Tak šup. Přemístění do hotelu."

"Zůstanu tady, děkuju," zavrčel Jonne.

"Ty budeš první, co vstane!" sykl Tommi.

"Kluci, nehádejte se!" požádal Nakki. "Ještě pořád jsem rozklepanej z toho, co jste předvedli v noci!"

"S tímhle souhlasím," vzdychl Jay. "Celou noc se mi to přehrává v hlavě..."

"Ani se mi teď neodvažujte říct, že za to můžu já!" varoval je Tommi.

"To by nás ani nenapadlo," ozval se Christus.

"Jasně! Kopněte si do mě! Já jsem tu ten parchant!" vyskočil z postele Jonne. "Jasně, on mě zmlátí tak, že mám rudou tvář, že spadnu a mám modřinu na ruce, ale JÁ jsem tu ten největší bastard!"

"Jonne, zavři hubu!" okřikl ho Larry.

"Jdu si zapálit," pronesl Jonne, popadl bundu a vyběhl před tourbus. V duchu se chválil za nápad spát kompletně oblečený.

"Jonne! Ty přece už nekouříš!" zavolal za ním Tommi.

"Právě jsem s tím zase začal!" zařval Jonne.

Z krabičky, kterou popadl cestou ven, vytáhl cigaretu, kterou si vzápětí připálil ukradeným zapalovačem. Potáhl kouř. Vzápětí se rozkašlal. Až moc dlouho tohle nedělal. Měl pocit, že se co nevidět pozvrací...

Pitomej nápad, začít zase. Odvykal dva roky! Dva roky na žvejkačkách a nikotinovejch náplastech. Právě to zahodil. Touhle jednou blbou tyčinkou to zahodil. Kdyby mu to aspoň ještě pořád uklidňovalo nervy! Ale zdá se, že je ještě nervóznější...

"Měl bys to položit, nemyslíš?" zaznělo za ním náhle.

Jonne sebou trhl. Pak až nebezpečně bezpečně identifikoval ten hlas. "Po tom, co bych já měl položit, ti nic není, Wilde," řekl chladně.

"Myslel jsem, že jsem četl, že s kouřením jsi přestal," pokračoval hlas.

Jonne se otočil. Zuřivě se zadíval do zcela nevinné tváře. "Tak už NEMYSLI, Wilde!"

"Promiň," omluvil se Jann.

"A co čekáš, že ti na tohle řeknu?" pozvedl Jonne obočí.

"Upřímně? Nečekám, že něco řekneš. Jen že za chvíli zahodíš tu cigaretu," zadíval se na něj Jann.

"Hovado zkurvený," zašeptal Jonne, upustil cigaretu na zem a špičkou boty ji zašlápl. "Zasranej kokote. Úplně mě z tebe přišla chuť!"

"Pokud ti to pomůže, klidně si na mě vylij zlost."

"Vážně můžu?"

"Posluž si."

"Fajn. Buzerante."

"Ale tohle slovo nemám rád," špitl smutně Jann.

"Fakt ne?" ušklíbl se Jonne. "Teploušku? Buzíčku?"

"Pokud ti tohle pomáhá..." zachraptěl Jann.

"Ne. Mám pro tebe tu nejlepší nadávku!" zasmál se vítězoslavně Jonne.

"Nepovídej." Jann se usilovným mrkáním snažil zakrýt slzy, které se mu ale nemilosrdně draly do očí. Přikazoval si, že před NÍM se nerozpláče.

"Jo. Víš, jak ta nadávka zní? Nejhorší nadávka, kterou bych mohl použít, abych tě dokonale popsal?" šklebil se Jonne. "WILDE!"

"Báječné, Doriane Grayi," odvětil Jann.

"Dorian Gray?" poklesla Jonnemu čelist. "Co to jako-"

Z plechové krabice Rose Avenue se vynořil kytarista Ardé. "To znamená, Liimatainene, že na povrchu sice jsi krásnej, ale uvnitř... Zbytečný mluvit."

"Co ty víš? Co vy oba víte?!" zavrtěl hlavou Jonne. Otočil se a vplul zpátky do svého tourbusu.

Následuje: Vážně si to myslíš?