čtvrtek 28. března 2013

Angels Won't Lie 1/21

Tři, dva, jedna... Začínáme.

Ulice Helsinek byly tmavé. Noc pokročila do fáze, kdy se venku pohybuje jen několik málo osamělých lidí. Čtyři hodiny ráno.
Vysoký dům. Byt ve čtvrtém patře. Otevřené okno ložnice.
V posteli je vidět obrys mužské postavy. Od dlouhých vlasů se odráží světlo měsíce.
Jeho tvář je klidná a spokojená. Na rtech mu hraje mírný úsměv. Nejspíš nějaký krásný sen.
Muž je otočený čelem k oknu.
Tím se do místnosti plíží namodralé světlo noci. Dopadá na protější zeď.
Na okně kdosi sedí. Lehce, jako by nebyl tak vysoko nad zemí. Ignoruje svou siluetu na stěně. Vidí jen muže na posteli. Usmívá se.
Jeho světlé vlasy mu spadají na ramena. Vlní se po jeho zádech. Září jako vnitřním světlem. Rámují něžnou tvář s téměř ženskými rysy. Jen jedna věc zaujme víc než vlasy.
Oči. Modrošedé, klidné, láskyplné. Živé. Jako by v nich plápolaly plamínky.
Celá štíhlá postava je naprosto uvolněná. Opírá se o rám okna tak, aby oči mohly sledovat obličej spícího muže.
Jonne se nepřestává usmívat. Vidí. Pro něj neexistuje tma. Tu tvář má před sebou jako ve dne. Vidí zář rudých vlasů. Vidí prsty, které svírají deku. Vidí tu bledou pleť. Vidí tu tvář. Všechno na tom muži je tak hříšně kouzelné.
Juha Kylmänen, říká si Jonne v duchu. Zpěvák skupiny Reflexion. Dvacet sedm let. Nádherný hlas. Obrovské charisma. Dokonalá tvář. Rudé vlasy. Fantasticky rudé vlasy. Omamující osobnost. Hypnotizující pohled.
Jonne by dal cokoliv za to, aby se k němu mohl přiblížit. Aby se mohl dotknout těch vlasů. Aby mohl mezi prsty ucítit tu sametovou jemnost.
Pomalu vstává. Neslyšně jde k posteli. Jako by ani nevířil vzduch kolem sebe.
Chvěje se, když se sklání nad ležícím mužem. Jejich tváře jsou sotva několik centimetrů od sebe. Jonne sleduje každý detail Juhova obličeje. Musel by dávat pozor, aby muže nevzbudil svým dechem. Jenže Jonne nedýchal. Vzduch byl pro něj nepotřebná záležitost. Jeho život byl závislý na...
Juha tiše zamručel. Pohnul rukou. Měl ve spánku zvláštní pocit, že ho někdo sleduje.
Ale když otevřel oči, v pokoji nikdo nebyl.
Vysoko nad nejvyšší budovou ve městě se vznáší blonďatá postava. Nervózně těká očima kolem sebe. Třese se. Line se kolem ní narůžovělá záře.
Na Jonneho rameno dopadá ruka.
"Říkal jsem ti to stokrát," pronesl hluboký hlas. "Nesmíš ho pořád takhle pozorovat."
"Já vím," zamumlal Jonne. Otočil se. "Už se to nestane, Ville."
Tmavovlasý muž v černém zavrtěl hlavou.
"Ale no tak. Tomuhle sám nevěříš..."

Žádné komentáře:

Okomentovat