čtvrtek 28. března 2013

Angels Won't Lie 12/21

A Jonne se nám vrací za Juhou...

Juha si prsty sevřel kořen nosu.
"Tak počkej, pokud jsem to správně pochopil..."
"Ano?" zašeptal Jonne.
"Ty po mně chceš, abych umřel."
"Ano," kývl Jonne.
"Lépe řečeno," pozvedl Juha prst, "po mně chceš, abych spáchal sebevraždu."
"Jinak to nejde, Juho."
"Proč ne?"
"No, další možnost je, že tě někdo zabije. Ale umřít prostě musíš!"
"Řekl bych, že nemusím," zavrtěl Juha hlavou.
"Pokud neumřeš, nebudeš se mnou," špitl Jonne.
"Můžu mít otázku?"
"Samozřejmě..."
"Proč se prostě nepolíbíme, neprožijeme život jako lidi a pak... až umřeme..."
"Protože nemůžeme, Juho. Ty bys mohl, já ne. Takhle to nefunguje. Víš, co já jsem?"
"No jistě, jsi můj strážný anděl!"
"Ano, Juho. Anděl. Anděl, když se stane člověkem, se už nemůže vrátit zpátky! Na konci lidskýho života prostě... umře. A většina jich umřít taky chce, Juho. Nevěřil bys, jak je všechno dlouhý, když jsi sám. Většina andělů přijde, jsou andělé tak stovku, dvě stovky let, pak najdou někoho na zemi... Někteří ani nehledají. Prostě jsou zase lidi. Tou dobou už je nikdo nezná, a i kdyby je někdo čirou náhodou poznal podle staré fotky, vždycky si jen pomyslí, že ten člověk je zatraceně podobný jeho dědečkovi, pradědečkovi..."
"Ale ty jsi přece byl andělem-"
"Já nikdy nebyl sám," pousmál se Jonne. "Měl jsem Kristiana. Byli jsme přátelé. To Kristian se chtěl vrátit na zem, než se ze mě stal anděl. Ale padli jsme si do oka a... on zůstal. Všechno jsme to zvládali díky sobě. Když odešel, řekl jsem si, že... že půjdu za ním. Ale staly se dvě věci. Ještě tu noc jsem poznal toho magora Janna... A pak jsem se taky... zamiloval."
"Jonne, ty se červenáš."
"Hloupost. Andělé se přece nemůžou červenat!"
"Myslím, že můžou."
"Ty lž-"
"Myslím, že nelžu," zaculil se Juha. "A ty to víš, proto to nemůžeš říct! Červenáš se, červenáš!"
"Juho..."
"Červenáš!"
"Juho, chci tě políbit."
"Ale to nemůžeš."
"Proč ne? K čertu s tím! Já chci být člověk. Vždyť já ani nevím, jestli spolu andělé můžou něco mít..."
"Kdyby nemohli, znamenalo by to, že ti Ville lhal."
"A to nemůže..." nakrčil Jonne čelo. "Takže... Sakra..."
"Neklej."
"Já..."
"Jonne, nechci, aby ses kvůli mně vzdal nesmrtelnosti. Navíc, když si mám vybrat, jestli tě chci jen na dýlku života nebo napořád, jsem jasně pro to napořád!"
"Vážně?" zadíval se na něj Jonne.
"Vážně!" kývl Juha. "Počkej, já... Dojdu pro nůž."
"Chceš se-"
"Myslíš, že by byly lepší prášky? Nebo oběsit se? Když já nejspíš nemám prášky dost silný na to, aby mě zabily, jen něco na hlavu, to nezabere rychle... Co myslíš ty? Jonne, posloucháš mě vůbec?!"
Jonne měl hlavu zakloněnou, oči upřené do stropu. Jako by poslouchal. Jako by mu někdo neviditelný něco říkal. Pak Jonne zavřel oči.
"Juho, musíme to odložit," zamumlal.
"Cože? A to proč?!" vyjekl Juha.
"Jann... Volá Jani... Něco je s Kristianem. Musím k němu do bytu. Promiň, já..."
"Ty co? Vybereš si jeho spíš než-"
"Juho, tobě se nic nestane!" vykřikl Jonne. "Ale... Jani je zoufalej. Já tam MUSÍM!"
"Myslíš, že je to tak vážný?"
"Bojím se, že ano. Jinak by přece Jannie nevolal..."
"Tak běž. Já tu počkám. Kdybys snad... ještě mohl přijít, budu čekat. Právě tady."
"Děkuju, lásko."
"A Jonne?" řekl Juha těsně předtím, než Jonne zmizel. "Miluju tě..."

Žádné komentáře:

Okomentovat