Blonďatý
anděl přecházel po obývacím pokoji. Rudovlasý muž ho upřeně pozoroval.
Doleva, doprava... Začínal se pomalu cítit jako na tenisovém zápase.
"Ehm... Jonne?" oslovil ho opatrně.
Blonďák nereagoval.
"Jonne," zopakoval Juha.
Ale anděl se ani neotočil.
"Jonne!"
Teď už sebou trhl.
"Nech mě!" odsekl. A zase začal přecházet.
"Jonne, no tak!" protočil Juha panenky. "Uklidni se."
"Jak bych se asi měl uklidnit? On se zabil. ZABIL SE, Juho! Viděl jsem to! A já za ním nemůžu! Jsem uvězněnej v tomhle zatraceným pokoji! Zkurvenej Mikael!"
"Copak andělé můžou takhle mluvit?" podivil se Juha.
"A proč by asi nemohli?!" zaječel Jonne.
"No..." zamyslel se Juha. "Začnu takhle. Andělé jsou typické éterické bytosti, povznesené nad city a bolesti smrtelníků, ehm... Prostě člověk by nikdy neřekl, že budou nadávat jako dlaždiči."
"Kristian taky nadával!"
"Kristian byl člověk!"
"Ne! ANDĚL! Kurva, Mikaeli! Mikaeli, nech mě jít za ním! Chci vědět co se stalo, Mikaeli! Chci se rozloučit, kurva, MIKAELI!"
"Myslíš, že tě slyší?"
"Je nejvyšší anděl! Samozřejmě, že mě slyší! Wilde! Wilde, okamžitě mi odpověz! JANI!"
"A teď se snažíš o co?"
"Jeden nebo druhej musí odpovědět! Jani! Mikaeli!"
"Myslím, že odpovědět nechtějí."
"Drž zobák! Nejsi anděl! Nepleť se do toho!"
"No, pokud si vzpomínáš, chtěl jsem se andělem stát, když ty ses rozhodl zmi-"
Jonneho oči zazářily.
"No JASNĚ!" vykřikl. "To je ono! Juho, ty jsi hlavička!"
"Co jsem zase udělal?" zamrkal Juha.
"Když se budeš chtít stát andělem, Mikael prostě bude muset přijít! Bezva! Tak do toho!"
"Ale já..."
"Nůž. Nůž bude nejrychlejší. A musíš se říznout podélně, ne příčně, jasno? Tak to bude ideální. A rychlý. Tak bude Mikael muset přijít rychle. Tak na co ještě čekáš? Jdi pro ten nůž!"
"Já... Já myslel... Chtěl jsem se ještě..." zašeptal Juha.
"Můžeš napsat dopis na rozloučenou. Juho. Prosím."
"Chceš to kvůli mně nebo kvůli Kristianovi?"
"Juho, potřebuju tě. Ty potřebuješ mě. Lásko..."
Juha kývl. Pomalu vstal z křesla.
Takže teď... umře.
"Ehm... Jonne?" oslovil ho opatrně.
Blonďák nereagoval.
"Jonne," zopakoval Juha.
Ale anděl se ani neotočil.
"Jonne!"
Teď už sebou trhl.
"Nech mě!" odsekl. A zase začal přecházet.
"Jonne, no tak!" protočil Juha panenky. "Uklidni se."
"Jak bych se asi měl uklidnit? On se zabil. ZABIL SE, Juho! Viděl jsem to! A já za ním nemůžu! Jsem uvězněnej v tomhle zatraceným pokoji! Zkurvenej Mikael!"
"Copak andělé můžou takhle mluvit?" podivil se Juha.
"A proč by asi nemohli?!" zaječel Jonne.
"No..." zamyslel se Juha. "Začnu takhle. Andělé jsou typické éterické bytosti, povznesené nad city a bolesti smrtelníků, ehm... Prostě člověk by nikdy neřekl, že budou nadávat jako dlaždiči."
"Kristian taky nadával!"
"Kristian byl člověk!"
"Ne! ANDĚL! Kurva, Mikaeli! Mikaeli, nech mě jít za ním! Chci vědět co se stalo, Mikaeli! Chci se rozloučit, kurva, MIKAELI!"
"Myslíš, že tě slyší?"
"Je nejvyšší anděl! Samozřejmě, že mě slyší! Wilde! Wilde, okamžitě mi odpověz! JANI!"
"A teď se snažíš o co?"
"Jeden nebo druhej musí odpovědět! Jani! Mikaeli!"
"Myslím, že odpovědět nechtějí."
"Drž zobák! Nejsi anděl! Nepleť se do toho!"
"No, pokud si vzpomínáš, chtěl jsem se andělem stát, když ty ses rozhodl zmi-"
Jonneho oči zazářily.
"No JASNĚ!" vykřikl. "To je ono! Juho, ty jsi hlavička!"
"Co jsem zase udělal?" zamrkal Juha.
"Když se budeš chtít stát andělem, Mikael prostě bude muset přijít! Bezva! Tak do toho!"
"Ale já..."
"Nůž. Nůž bude nejrychlejší. A musíš se říznout podélně, ne příčně, jasno? Tak to bude ideální. A rychlý. Tak bude Mikael muset přijít rychle. Tak na co ještě čekáš? Jdi pro ten nůž!"
"Já... Já myslel... Chtěl jsem se ještě..." zašeptal Juha.
"Můžeš napsat dopis na rozloučenou. Juho. Prosím."
"Chceš to kvůli mně nebo kvůli Kristianovi?"
"Juho, potřebuju tě. Ty potřebuješ mě. Lásko..."
Juha kývl. Pomalu vstal z křesla.
Takže teď... umře.
Žádné komentáře:
Okomentovat