Škubl sebou. Oči otevřel dokořán. Zrychleně dýchal.
Bezmocně vykřikl.
Pak mu to došlo.
Už není tam nehoře, v té tmě.
Už nevidí Villeho šílené oči.
Už necítí tu příšernou bolest.
Už s každou vteřinou neztrácí sílu.
Ale...
Co se to teď děje?!
Zmateně se rozhlédl. Dlouhé blonďaté vlasy zavířily vzduchem.
Byla tma. Pronikalo sem jen trošku světla z ulice.
Ale stejně ten pokoj poznával. Ty noční stolky. Ta postel. Povlečení. To úžasně jemné povlečení, ano... A dokonce pár vlasů na polštáři, dlouhých vlasů... Jonne nepotřeboval světlo na to, aby věděl, jakou mají barvu. Proboha, tohle nemůže být pravda!
Na podlaze se objevil tenoučký proužek světla. Pak se začal zvětšovat, až se změnil ve velký obdélník. A uprostřed toho obdélníku byl tmavý stín. Stín člověka.
Jonne prudce otočil hlavu vlevo.
Člověk vešel do místnosti. Obdélník světla se zmenšoval, zmenšoval, až zmizel docela. Už zase byla prakticky tma.
Jonne už neměl své ostré smysly, takže teď skoro nic neviděl.
Matrace se prohnula. Jednou tam, kam člověk dosedl. Podruhé těsně vedle Jonnneho, tam, kde se člověk opřel rukou.
Jonne ucítil horký dech na své tváři. Člověk měl svůj obličej těsně u jeho. Ale vyčkával.
"Juho," špitl Jonne.
"Říkali, že tě mám nechat vyspat," zamumlal Juha. "Jannie a Mikael. Říkali to, když se zničehonic objevili. Jann tě přinesl v náručí. Vypadal jsi... Vypadal jsi jako mrtvej a já se strašně vyděsil... Ale pak tě položili do postele... Řekli, že za pár hodin se probereš a že jsi... Že jsi člověk, že budeš se mnou, že... Že se konečně budeme moct políbit..."
"Tak mě polib..."
Juhovy rty byly měkké, něžné a poddajné. Chutnaly po malinovém balzámu na rty, byly horké, dychtivé. Ty polibky rozechvívaly každičký Jonneho nerv, provokovaly příjemné šimrání v podbřišku, VZRUŠOVALY...
Takhle by Jonne klidně strávil zbytek života. Bylo to tak nové a přeci známé, jemné a přeci tak vášnivé. Toho se nikdy nenabaží, nikdy, tohle je...
Jeho prsty vklouzly do Juhových vlasů.
Jonneho smysly byly skoro přesyceny tou spoustou různorodých podnětů. Chutí těch nádherných rtů, fantastickou vůní Juhových vlasů a jeho parfému, hebkostí jeho kůže.
Už nemohl dýchat. Nechtěl polibek přerušit. Ale musel.
Donutil se opustit ty rty.
Odtáhl se a lapal po vzduchu.
"Neudus se mi..." zasmál se Juha.
"Já... Já..." zasípal Jonne.
"Klid, lásko. Klid. Dýchej..."
"Uvědom si, že právě to jsem pár stovek let nedělal!" zahihňal se po chvíli Jonne.
"Ty blbečku blonďatej!"
"Tak hele! Uvědom si, čeho jsem se pro tebe-"
"Chtěl jsi se toho vzdát," opravil ho Juha. "Ale nakonec jsi musel. Jann mi všechno řekl."
Jonne jen zavřel oči.
"Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím," špitl, slzy na krajíčku. "Ale ne, nechci na to myslet. Jsem tady, jsem s tebou, miluju tě, ty miluješ mě..."
"To víš, že miluju," objal ho pevně Juha. "Taky jsem myslel... Bože, tolik tě miluju. Ani si to neumíš představit."
"Jsme jak Romeo a Julie," usmál se Jonne. "Obrovská láska, která vzplála jen během pár dní..."
"Romeo a Julie," ušklíbl se Juha, "by hodně brzo spadli z růžovýho obláčku a zjistili, že to mezi nima bylo jen platonický."
"To odvoláš!" vykřikl Jonne.
"No to teda neodvolám!" zaprotestoval Juha.
"A jak víš, že to bylo platonický? Jak víš, že to není platonický mezi náma?"
"Jak? Protože tohle... Tohle je prostě reálný. Já to cítím!"
"A oni to necítili jako reálný? Umřeli, když nemohli jeden druhýho mít!"
"Jonne, odmítám se ve čtyři hodiny v noci pouštět do filosofických debat!"
"Proč?" zajímal se Jonne.
"Proč? No, třeba protože..." zašeptal mu do ucha Juha. "Protože bych věděl o lepších věcech, co by se daly dělat."
"Ano? Poslouchám," zamrkal nevinně Jonne.
"No, Jonne... Vzhledem k tomu, že ty mě miluješ už pár let a já nikdy nebyl na takový to dlouhý získávání důvěry k partnerovi, navíc komu by člověk mohl věřit víc než svýmu strážnýmu andělovi... Mohli bychom se začít věnovat tomu, co mě už nějakou chvilku tlačí do stehna, co ty na to?"
Bezmocně vykřikl.
Pak mu to došlo.
Už není tam nehoře, v té tmě.
Už nevidí Villeho šílené oči.
Už necítí tu příšernou bolest.
Už s každou vteřinou neztrácí sílu.
Ale...
Co se to teď děje?!
Zmateně se rozhlédl. Dlouhé blonďaté vlasy zavířily vzduchem.
Byla tma. Pronikalo sem jen trošku světla z ulice.
Ale stejně ten pokoj poznával. Ty noční stolky. Ta postel. Povlečení. To úžasně jemné povlečení, ano... A dokonce pár vlasů na polštáři, dlouhých vlasů... Jonne nepotřeboval světlo na to, aby věděl, jakou mají barvu. Proboha, tohle nemůže být pravda!
Na podlaze se objevil tenoučký proužek světla. Pak se začal zvětšovat, až se změnil ve velký obdélník. A uprostřed toho obdélníku byl tmavý stín. Stín člověka.
Jonne prudce otočil hlavu vlevo.
Člověk vešel do místnosti. Obdélník světla se zmenšoval, zmenšoval, až zmizel docela. Už zase byla prakticky tma.
Jonne už neměl své ostré smysly, takže teď skoro nic neviděl.
Matrace se prohnula. Jednou tam, kam člověk dosedl. Podruhé těsně vedle Jonnneho, tam, kde se člověk opřel rukou.
Jonne ucítil horký dech na své tváři. Člověk měl svůj obličej těsně u jeho. Ale vyčkával.
"Juho," špitl Jonne.
"Říkali, že tě mám nechat vyspat," zamumlal Juha. "Jannie a Mikael. Říkali to, když se zničehonic objevili. Jann tě přinesl v náručí. Vypadal jsi... Vypadal jsi jako mrtvej a já se strašně vyděsil... Ale pak tě položili do postele... Řekli, že za pár hodin se probereš a že jsi... Že jsi člověk, že budeš se mnou, že... Že se konečně budeme moct políbit..."
"Tak mě polib..."
Juhovy rty byly měkké, něžné a poddajné. Chutnaly po malinovém balzámu na rty, byly horké, dychtivé. Ty polibky rozechvívaly každičký Jonneho nerv, provokovaly příjemné šimrání v podbřišku, VZRUŠOVALY...
Takhle by Jonne klidně strávil zbytek života. Bylo to tak nové a přeci známé, jemné a přeci tak vášnivé. Toho se nikdy nenabaží, nikdy, tohle je...
Jeho prsty vklouzly do Juhových vlasů.
Jonneho smysly byly skoro přesyceny tou spoustou různorodých podnětů. Chutí těch nádherných rtů, fantastickou vůní Juhových vlasů a jeho parfému, hebkostí jeho kůže.
Už nemohl dýchat. Nechtěl polibek přerušit. Ale musel.
Donutil se opustit ty rty.
Odtáhl se a lapal po vzduchu.
"Neudus se mi..." zasmál se Juha.
"Já... Já..." zasípal Jonne.
"Klid, lásko. Klid. Dýchej..."
"Uvědom si, že právě to jsem pár stovek let nedělal!" zahihňal se po chvíli Jonne.
"Ty blbečku blonďatej!"
"Tak hele! Uvědom si, čeho jsem se pro tebe-"
"Chtěl jsi se toho vzdát," opravil ho Juha. "Ale nakonec jsi musel. Jann mi všechno řekl."
Jonne jen zavřel oči.
"Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím," špitl, slzy na krajíčku. "Ale ne, nechci na to myslet. Jsem tady, jsem s tebou, miluju tě, ty miluješ mě..."
"To víš, že miluju," objal ho pevně Juha. "Taky jsem myslel... Bože, tolik tě miluju. Ani si to neumíš představit."
"Jsme jak Romeo a Julie," usmál se Jonne. "Obrovská láska, která vzplála jen během pár dní..."
"Romeo a Julie," ušklíbl se Juha, "by hodně brzo spadli z růžovýho obláčku a zjistili, že to mezi nima bylo jen platonický."
"To odvoláš!" vykřikl Jonne.
"No to teda neodvolám!" zaprotestoval Juha.
"A jak víš, že to bylo platonický? Jak víš, že to není platonický mezi náma?"
"Jak? Protože tohle... Tohle je prostě reálný. Já to cítím!"
"A oni to necítili jako reálný? Umřeli, když nemohli jeden druhýho mít!"
"Jonne, odmítám se ve čtyři hodiny v noci pouštět do filosofických debat!"
"Proč?" zajímal se Jonne.
"Proč? No, třeba protože..." zašeptal mu do ucha Juha. "Protože bych věděl o lepších věcech, co by se daly dělat."
"Ano? Poslouchám," zamrkal nevinně Jonne.
"No, Jonne... Vzhledem k tomu, že ty mě miluješ už pár let a já nikdy nebyl na takový to dlouhý získávání důvěry k partnerovi, navíc komu by člověk mohl věřit víc než svýmu strážnýmu andělovi... Mohli bychom se začít věnovat tomu, co mě už nějakou chvilku tlačí do stehna, co ty na to?"
Žádné komentáře:
Okomentovat