"Tak co, Jonne?" zaměřil se Kristian konečně na Jonneho. "Proč ses ptal, co je to láska?"
"Ale... jen tak," odvětil Jonne, zrak upřený do země.
"Neumíš lhát. Přirozeně," konstatoval Kristian. "Tak mluv."
"Víš, já..."
Jonne krátce střelil pohledem vzhůru, směrem k Jackovi. Pak zase sklopil oči.
"Jackiemu můžeš věřit. Krom toho, on se v citech vyzná líp než já," mrkl Kristian.
"Ale jestli chceš, můžu jít pryč," nabídl Jack. "Nechám vás tu samotný, protože já stejně nikdy nepochopil ty vaše andělský věci..."
"A to jsem mu to vysvětloval minimálně padesátkrát," ukázal na Jacka Kristian.
"Ano, lásko, ale vzhledem k tomu, že mi to zásadně vysvětluješ po sexu..."
"Vysvětloval jsem ti to ještě předtím, než jsem se kvůli tobě vzdal všeho!"
"Ale já..."
"Je to všechno snadné," ozval se Jonne. "Každý člověk má svého strážného anděla. Krásného nesmrtelného... Každý. Když člověk, kterého anděl stráží, zemře, anděl dostane toho, kdo se v tu chvíli narodil. A tak dál, pořád, věčnost... Každý se může stát andělem. Já jím jsem zhruba od šestnáctého století. To jsem žil..."
"A Kristian je ještě o dvě století starší, mám pravdu?" zašeptal Jack.
"Tak přeci jen posloucháš," šťouchl ho Kristian do žeber. "Já věděl, že vnímáš!"
"Existuje pravidlo," pokračoval tiše Jonne, "že anděl se nesmí zamilovat do člověka. Ale... Vy dva jste důkazem toho, že tohle pravidlo se občas prostě nepovede dodržet. Jsou dvě možnosti, jak se může anděl zachovat. Buď bude člověka dál strážit, a když ten člověk zemře, anděl na něj zapomene... Nebo, jako Kristian, se vzdá svojí nesmrtelnosti a prožije život smrtelníka..."
"A nesmrtelnosti se vzdá tak," vzdychl Jack, "že se s tím člověkem, kvůli kterýmu to dělá, prostě a jednoduše políbí. Říkám to správně?"
"Ano," kývl Kristian. "A pak najednou cítí. Cítí bolest, cítí rozkoš, cítí chlad i teplo. To, co dřív nezažíval... Může se milovat, může jíst, může spát, může lhát, může se pořád znovu a znovu líbat..."
"Takže to za to stojí?" zeptal se Jonne.
Kristian propletl své prsty s Japovými.
"Ano, stojí. Já bych to kdykoliv udělal znova," usmál se. "Takže se to nakonec stalo, viď?"
"Nevím, o čem-"
"A už zase to lhaní," zasmál se Kristian. "Víš, o čem mluvím. Juha Kylmänen. Viděl jsem to, když jsem ještě byl krásnej a blonďatej. Věděl jsem, že se to stane. Měl jsi o něj větší starost, než kdy o koho jinýho. Bylo to stejný jako já a Japa. Miluješ ho, viď?"
"Já nevím," zavrtěl Jonne bezradně hlavou. "Netuším. Proto jsem se ptal, co je to láska. Nepoznám ji. Nevím, jak má vypadat!"
"Tak proč myslíš, že to láska je?"
"Protože... jsem Villemu nedokázal říct, že není."
"Pokud si dobře vzpomínám, podobně jsem na to přišel i já," pokýval Kristian. "Už ses mu ukázal?"
"Ne, ještě ne. Ani nevím, jestli to mám udělat."
"Udělej. Pak budeš mít hned větší jasno."
"Tak jaká má být láska, Kristiane?"
"To ti nikdo neřekne," řekl tiše Japa. "Pokud je to láska, budeš ji cítit. Bude ti dobře, když budeš v přítomnosti toho, koho miluješ. Budeš se cítit v bezpečí. Budeš chtít být pořád s ním a pokud nebudeš moct, bude ti nesnesitelně chybět. Budeš se ho chtít dotýkat a líbat ho. A pořád dokola mu opakovat, že ho šíleně miluješ..."
"Ukaž se mu, Jonne. Ukaž se Juhovi."
"To přeci nejde jen tak! Nejsem ty. Nemůžu se před ním najednou zjevit!"
"Správně, to bych nedoporučoval," konstatoval Japa. "Víš, když se před tebou najednou objeví nádhernej chlap a pronese 'Ahoj, jsem tvůj strážný anděl', docela slušně tě to rozhodí!"
"Proboha, ty jsi citlivka!" protočil Kristian panenky.
"Rozdejchával jsem to dva dny!" zaječel Japa.
"Říkám, citlivka," pokrčil Kristian rameny.
"Pitomče!" šťouchl ho Japa prstem do žeber. "Jonne... Říkal jsi Juha Kylmänen?"
"No, Kristian to říkal," usmál se Jonne.
"Zpěvák Reflexion?"
"No... Ano?"
"Báječně. Máš čas v sobotu večer?"
"Co? Proč?" vytřeštil Jonne oči.
"Protože... Reflexion dělají předskokany Private Line!" oznámil slavnostně Japa.
"No jo," uvědomil si Jonne. "Takže..."
"Takže tě s tím tvým slavným Juhou oficiálně seznámím," kývl Japa. "Jen... si vezmi něco pořádnýho na sebe, ano? A já vím, že můžeš. Protože Kristian měnil oblečky co pět minut..."
"Ale... jen tak," odvětil Jonne, zrak upřený do země.
"Neumíš lhát. Přirozeně," konstatoval Kristian. "Tak mluv."
"Víš, já..."
Jonne krátce střelil pohledem vzhůru, směrem k Jackovi. Pak zase sklopil oči.
"Jackiemu můžeš věřit. Krom toho, on se v citech vyzná líp než já," mrkl Kristian.
"Ale jestli chceš, můžu jít pryč," nabídl Jack. "Nechám vás tu samotný, protože já stejně nikdy nepochopil ty vaše andělský věci..."
"A to jsem mu to vysvětloval minimálně padesátkrát," ukázal na Jacka Kristian.
"Ano, lásko, ale vzhledem k tomu, že mi to zásadně vysvětluješ po sexu..."
"Vysvětloval jsem ti to ještě předtím, než jsem se kvůli tobě vzdal všeho!"
"Ale já..."
"Je to všechno snadné," ozval se Jonne. "Každý člověk má svého strážného anděla. Krásného nesmrtelného... Každý. Když člověk, kterého anděl stráží, zemře, anděl dostane toho, kdo se v tu chvíli narodil. A tak dál, pořád, věčnost... Každý se může stát andělem. Já jím jsem zhruba od šestnáctého století. To jsem žil..."
"A Kristian je ještě o dvě století starší, mám pravdu?" zašeptal Jack.
"Tak přeci jen posloucháš," šťouchl ho Kristian do žeber. "Já věděl, že vnímáš!"
"Existuje pravidlo," pokračoval tiše Jonne, "že anděl se nesmí zamilovat do člověka. Ale... Vy dva jste důkazem toho, že tohle pravidlo se občas prostě nepovede dodržet. Jsou dvě možnosti, jak se může anděl zachovat. Buď bude člověka dál strážit, a když ten člověk zemře, anděl na něj zapomene... Nebo, jako Kristian, se vzdá svojí nesmrtelnosti a prožije život smrtelníka..."
"A nesmrtelnosti se vzdá tak," vzdychl Jack, "že se s tím člověkem, kvůli kterýmu to dělá, prostě a jednoduše políbí. Říkám to správně?"
"Ano," kývl Kristian. "A pak najednou cítí. Cítí bolest, cítí rozkoš, cítí chlad i teplo. To, co dřív nezažíval... Může se milovat, může jíst, může spát, může lhát, může se pořád znovu a znovu líbat..."
"Takže to za to stojí?" zeptal se Jonne.
Kristian propletl své prsty s Japovými.
"Ano, stojí. Já bych to kdykoliv udělal znova," usmál se. "Takže se to nakonec stalo, viď?"
"Nevím, o čem-"
"A už zase to lhaní," zasmál se Kristian. "Víš, o čem mluvím. Juha Kylmänen. Viděl jsem to, když jsem ještě byl krásnej a blonďatej. Věděl jsem, že se to stane. Měl jsi o něj větší starost, než kdy o koho jinýho. Bylo to stejný jako já a Japa. Miluješ ho, viď?"
"Já nevím," zavrtěl Jonne bezradně hlavou. "Netuším. Proto jsem se ptal, co je to láska. Nepoznám ji. Nevím, jak má vypadat!"
"Tak proč myslíš, že to láska je?"
"Protože... jsem Villemu nedokázal říct, že není."
"Pokud si dobře vzpomínám, podobně jsem na to přišel i já," pokýval Kristian. "Už ses mu ukázal?"
"Ne, ještě ne. Ani nevím, jestli to mám udělat."
"Udělej. Pak budeš mít hned větší jasno."
"Tak jaká má být láska, Kristiane?"
"To ti nikdo neřekne," řekl tiše Japa. "Pokud je to láska, budeš ji cítit. Bude ti dobře, když budeš v přítomnosti toho, koho miluješ. Budeš se cítit v bezpečí. Budeš chtít být pořád s ním a pokud nebudeš moct, bude ti nesnesitelně chybět. Budeš se ho chtít dotýkat a líbat ho. A pořád dokola mu opakovat, že ho šíleně miluješ..."
"Ukaž se mu, Jonne. Ukaž se Juhovi."
"To přeci nejde jen tak! Nejsem ty. Nemůžu se před ním najednou zjevit!"
"Správně, to bych nedoporučoval," konstatoval Japa. "Víš, když se před tebou najednou objeví nádhernej chlap a pronese 'Ahoj, jsem tvůj strážný anděl', docela slušně tě to rozhodí!"
"Proboha, ty jsi citlivka!" protočil Kristian panenky.
"Rozdejchával jsem to dva dny!" zaječel Japa.
"Říkám, citlivka," pokrčil Kristian rameny.
"Pitomče!" šťouchl ho Japa prstem do žeber. "Jonne... Říkal jsi Juha Kylmänen?"
"No, Kristian to říkal," usmál se Jonne.
"Zpěvák Reflexion?"
"No... Ano?"
"Báječně. Máš čas v sobotu večer?"
"Co? Proč?" vytřeštil Jonne oči.
"Protože... Reflexion dělají předskokany Private Line!" oznámil slavnostně Japa.
"No jo," uvědomil si Jonne. "Takže..."
"Takže tě s tím tvým slavným Juhou oficiálně seznámím," kývl Japa. "Jen... si vezmi něco pořádnýho na sebe, ano? A já vím, že můžeš. Protože Kristian měnil oblečky co pět minut..."
Žádné komentáře:
Okomentovat