Angels Won't Lie 9/21

Pokud máte dobrou náladu, asi tohle radši nečtěte...

Kráčeli, bok po boku, tichým parkem. Juha se kousal do spodního rtu, jako to ostatně dělal už celou hodinu. Nevěděl, jestli by měl promluvit, nebo jestli má mlčet, nebo jestli...
"Víš, normálně tudy domů nechodím," vyhrkl nakonec.
"Jo, já vím," usmál se Jonne. "To bych měl totiž najednou mnohem víc práce."
"Já zapomněl," zamumlal Juha. "Ty o mně vlastně nejspíš víš úplně všechno, co? To je... tak trošku nefér, ne?"
"Proč?"
"Protože... já bych tě měl poznávat, kdežto ty... Ty už mě znáš!"
"Proč myslíš, že bys mě měl poznávat?"
"No... Neobjevil ses proto, že mám umřít, viď?" zadíval se na Jonneho zděšeně Juha.
"Kdepak," zavrtěl Jonne hlavou. "Kdybys měl umřít, nepřijdu jen já, ale hlavně Mikael..."
"Kdo?" vytřeštil Juha oči.
"Mikael," zopakoval Jonne. "Je to, čemu vy lidi říkáte Smrt. To on chodí pro umírající. A pořád si stěžuje, že má moc práce..."
"Takže... dokud jsi se mnou jen ty, nemusím se bát, chápu to správně?"
"Přesně tak, Juho. Já bych ho nenechal, aby tě vzal."
"Vážně ne?"
"Měl jsi umřít, když ti bylo deset. Ale já ti nechal sklouznout řetěz na kole. Jinak bys vletěl přímo pod náklaďák. A v patnácti jsi chtěl jít na mejdan. Dovolili ti to, ale ty jsi den předtím dostal chřipku. Na tom večírku tě měli pobodat, Juho. Stačí ti to jako důkaz? Nenechal bych tě jen tak odejít!"
Juha se zastavil.
"A tohle je pravda?"
"Samozřejmě. Andělé nemůžou lhát."
"Víš, kdyby se přede mnou najednou nezjevil Jann Wilde, nikdy bych ti neuvěřil."
"Bože, a už je to tu zas! Proč jsou všichni tak vytřeštěný právě z něj?"
"Nevím, proč ostatní. Ale když se Jann před dvěma rokama zabil, JÁ byl ten, kdo ho našel. To nevíš?"
"Já..." Jonne se zarazil. "Nemůžu si hned vzpomenout na všechno! Měl bych hlavu jako balón!"
"A to bys nemohl být zdaleka tak hezkej," poukázal Juha.
"Ty a Jani jste byli přátelé, viď?" zamyslel se Jonne. "Byli... Jsem si tím jistej! Ale... zas tak často jsem u toho nebyl, když jste se spolu bavili."
"Copak ty se mnou nejsi čtyřiadvacet hodin denně?"
"Zdaleka ne! Ale když se ti má stát něco zlýho, vím to."
"Jak?"
"Prostě vím," pokrčil Jonne rameny.
"Ach tak..." kývl Juha. "A... Máš pravdu. Jannie a já jsme byli přátelé. I když já bydlím v Helsinkách a on žil v Tampere. Prostě jsme se kdysi někde potkali, spřátelili se... Když on potřeboval jet do Helsinek, spal u mě, když já do Tampere, byl jsem u něj. A ten večer jsem právě byl v Tampere."
"Já vím, Juho."
"Půjčil mi klíče od svýho bytu... Že prej neví, jestli nebude v době, kdy bych se měl vracet, už spát... A když jsem přišel, našel jsem ho v koupelně, v tratolišti krve... Ještě dýchal, ale jen mělce. Vzal jsem ho do náručí... Umřel během pár vteřin. Od chvíle, kdy jsem ho tam poprvý uviděl, to nebyla ani minuta..."
"Já vím."
"Byl jsi tam se mnou?"
"Ne..."
"Ty... Nebyl jsi tam, když se mi dělo něco zlýho?"
"Měl jsem tu noc jiný starosti."
"Jaký? Důležitější než mě?"
"Kristian," pousmál se Jonne. "Tu noc se z něj stal člověk."
"Kristian? Japův Kristian byl-"
"Ano."
"A kdybys ty chtěl, může z tebe taky být-"
"Ano, může."
"Ale..."
"Jo, zní to šíleně."
"Jonne?" oslovil ho váhavě Juha.
"Copak?" naklonil Jonne hlavu.
"Proč ses mi ukázal?"
"No, já... Jsi zlej, víš to?"
"Jo, vím. Využívám toho, že mi nemůžeš lhát."
"Juho, prosím..."
"Ne, Jonne. Já prosím."
Pevně Jonneho objal kolem pasu a otočil si ho k sobě.
"Ach můj bože," zašeptal Jonne.
"Víš, Jonne, že jsi nádhernej?" zamumlal Juha. "Překrásnej. Jsou všichni andělé tak nádherný?"
"Ano, jsou. Jsou i krásnější."
"Ne, tomu nevěřím. Ty jsi určitě ten nejnádhernější..."
"Juho, já-"
Náhle byla Juhova náruč prázdná. Jonne byl pryč.