Autor: Arvari
Žánr: Já bych řekla, že chvíli je to drama, chvíli komedie...
Přístupnost: Nešuká se, ale minimálně ta první část asi tak úplně pro citlivý povahy nebude...
Postavy: Vykecám vám Janna Wilda, zbytek si přečtěte.
Žánr: Já bych řekla, že chvíli je to drama, chvíli komedie...
Přístupnost: Nešuká se, ale minimálně ta první část asi tak úplně pro citlivý povahy nebude...
Postavy: Vykecám vám Janna Wilda, zbytek si přečtěte.
Shrnutí: ...
Počet slov: 1103
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...
Počet slov: 1103
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...
"Hele, ty magore... co si myslíš, že děláš?"
Přimhouřil jsem oči a pevněji stiskl rukojeť nože, který jsem držel za zády.
Záblesk strachu v modrých očích.
No, blonďáčku... Nemáš lízt do stejný uzamykatelný zkušebny s magorem.
"Hele, co tak koukáš?"
Široce jsem se usmál a panenky v modrých očích se znatelně rozšířily.
"Tak hele, jestli to je nějakej vtip, tak je pěkně blbej!"
Kousl jsem se do rtu a udělal krok vpřed.
"No jasně, je to vtip! Tak víš co? Řekni Anttimu s Nakkim, že tohle si s nima vyřídím!"
"Ne, blonďáčku," zachraptěl jsem. "Ty už si s nikým nic vyřizovat nebudeš..."
A dřív, než mohl cokoliv říct nebo udělat, jsem odhalil nůž, který jsem si koupil speciálně pro tuhle příležitost.
Čepel stříbřitě zablýskla a tiše zasvištěla vzduchem, jen aby se vzápětí zabořila do bledého těla. A když se osvobodila ze své pasti v plochém břiše, byla ozdobená jasně rudou krví.
Podíval jsem se do vyděšených modrých očí a bodl znovu. A znovu. A znovu. A znovu...
Z růžových, rozkošných úst uniklo tlumené zakňučení.
Zahodil jsem nůž a pohlédl na svou zkrvavenou ruku. Široce jsem se zaculil, zatímco štíhlé tělo se hroutilo k zemi, kde se schoulilo do malého klubíčka.
"Jo, a mimochodem, blonďáčku," řekl jsem tiše. "Spím s tvým malým bráškou."
Naposledy jsem se na něj zadíval, v sobě zvláštní pocit uspokojení.
Pak jsem se otočil a odešel.
Poklidně jsem seděl ve svém rudém křesílku. V pravé ruce jsem svíral sklenku ginu s tonicem.
Byl jsem ledově klidný, ačkoliv pod mým oknem zněly policejní sirény.
Zvažoval jsem, že si zapálím cigaretu.
Proč jen jsem s tím kouřením seknul. Ani mě stylově nezatknou...
Slyšel jsem, jak dveře mého bytu, ty dveře, které jsem sháněl po celém Tampere, narážejí do stěny, kterou jsem osobně natíral.
A pak se otevřely dveře obýváku.
"Jann Wilde? Ani hnout!"
"Copak se hýbu?" ušklíbl jsem se a otočil jsem hlavu ke dveřím.
"Jste zatčen pro vraždu-"
"No jo, no jo," vstal jsem, odložil svou sklenici a teatrálně natáhl ruce před sebe. "Štval mě. Tak jsem ho prostě oddělal."
Otevřel jsem oči a vzápětí je vytřeštil do tmy. Potlačil jsem zděšené vyjeknutí.
Posadil jsem se a pořád jen zíral před sebe.
Pak jsem na posteli ucítil pohyb a vzápětí mě objaly štíhlé ruce.
"Broučku, proč nespíš?" zeptal se mě rozespalý hlas.
"Měl jsem zlej sen," odvětil jsem a pomalu, tak, aby stihl uhnout, jsem si lehl. Jen o vteřinku později jeho hlava ležela na mém hrudníku a jeho blonďaté vlásky byly jen několik milimetrů od mého obličeje.
"Copak se ti zdálo, broučku?" zeptal se mě starostlivě. "Člověku pomůže, když o tom mluví..."
"Zdálo se mi," objal jsem ho kolem ramen, "že jsem Jann Wilde. A jakožto Jann Wilde jsem zabil tvýho bratra."
"Kterýho?" tázal se věcně.
"Jonneho."
"Škoda, toho mám radši. Proč to nemohl bejt Tommi?"
"Jonne mě štval. Tak jsem ho prostě oddělal."
"Kdybych ho JÁ měl oddělat už ve chvíli, kdy mě začal štvát, tak se nedožil ani pěti!"
Vyprskl jsem smíchy. Představa malého blonďatého vrahounka Villeho byla, řekněme... velice zábavná.
"Jani," zavrčel Ville a já ucítil jeho zoubky na své pravé bradavce. "Varuju tě. Pokud se budeš ještě třeba jen vteřinku smát, už nikdy si spolu nezašukáme."
"Jsem ticho!" ujistil jsem ho spěšně, ačkoliv v mé mysli se ještě stále batolil ani ne tříletý Ville s nožem v zubech.
"Hodnej kluk. Mimochodem, co bylo špatnýho na tom, že jsi v tom snu byl Jann Wilde?"
"No... Zkus si představit, že cítíš, jak se tě tvý alter ego, který jsi doteď používal jen na pódiu, zmocňuje i v soukromým životě. A že ten malej hajzlík, kterýho to alter ego obsahuje, se dere na povrch a nutí tě vraždit tvýho... A vůbec, víš, co bylo to poslední, co jsem mu v tom snu řekl?"
"To máš za to, že jsi takovej blonďatej hajzlík a všichni tě mají rádi?" hádal Ville.
"Ehm... Ne tak docela."
"Tak... A teď budeš legenda, přesně tak, jako jsi chtěl?"
"Řekl jsem mu, že s tebou spím."
Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.
"Jani?" oslovil mě něžně.
"Copak, Ville?" usmál jsem se nervózně. Ten jeho pohled se mi prostě NELÍBIL.
"Jannie, lásko..." přejel prstem po mé nahé hrudi. "Myslím, že bychom měli přistoupit k velmi radikálnímu kroku."
"Jakému, broučku?" odkašlal jsem si.
"No... Jani, přece nemůžeme nechat tvoje alter ego, aby tě trápilo ve snech. Nebo Jonneho. A co když se ti zítra bude zdát O TOMMIM?"
"Ville, kam míříš?"
"Myslím, že bychom jim o nás měli říct. Hned zítra ráno. Zavolám jim, ať se tu staví. Nebo je pozvu na oběd! Uvaříš svoje božský těstoviny s ještě božštější omáčkou, nalijeme do brášků lahev vína... A pak to vybalíme!"
"Skvělej nápad, Ville. Vážně. Přesně tak to uděláme," kývl jsem se zářivým úsměvem na rtech, ačkoliv ve skutečnosti jsem nejvíc ze všeho toužil vyskočit z postele, rozeběhnout se směrem k oknu a zkusit, jestli přece jen neumím létat.
"Super, Jani," políbil mě, načež si zase položil hlavu na můj hrudník, rukou mě majetnicky objal a dokonale mi tak znemožnil útěk. SAKRA! "Hm, víš, že dneska krásně voníš? Vážně. Máš novej sprchovej gel, co?"
"Ten, co jsi mi dal ty," zamumlal jsem lehce nezúčastněně, neboť můj mozek právě teď okupovala představa toho, jak Tommi vstává od stolu a hází mi na hlavu moje těstoviny, načež tahá z kapsy mou nahrávací smlouvu a trhá ji na malilinkaté kousíčky.
"Já si to hned myslel," zavrněl spokojeně Ville. "To se mi bude hned líp spát, když tě mám u sebe a ty tak krásně voníš..."
"Tak hezky spinkej," pohladil jsem ho po vláscích. "A ať se ti něco hezkýho zdá. Miluju tě, Ville."
"Hm, já tebe taky, Jani. A taky ti přeju krásný sny," zabručel. "Dobrou noc..."
"Dobrou, můj malej blonďáčku," popřál jsem mu, zatímco jsem si představoval, jak z něj Jonne za to hrozné provinění, kterého se Ville dopustil ve chvíli, kdy se mnou začal smilnit, dělá... malou blondýnku.
No, ale aspoň Ville bude mít hezké sny. Měl bych být rád, vzhledem k tomu, že ho miluju.
Ale jakkoliv silné byly moje city k němu, prostě jsem mu nemohl nezávidět jeho klidný spánek. Protože mě budou celou noc, pokud se tedy vůbec odvážím zavřít oči, děsit obrazy Villeho rozkošných bratříčků. A mám silnou obavu, že tentokrát s tím ani ten hajzlík Jann Wilde nic nenadělá...
Přimhouřil jsem oči a pevněji stiskl rukojeť nože, který jsem držel za zády.
Záblesk strachu v modrých očích.
No, blonďáčku... Nemáš lízt do stejný uzamykatelný zkušebny s magorem.
"Hele, co tak koukáš?"
Široce jsem se usmál a panenky v modrých očích se znatelně rozšířily.
"Tak hele, jestli to je nějakej vtip, tak je pěkně blbej!"
Kousl jsem se do rtu a udělal krok vpřed.
"No jasně, je to vtip! Tak víš co? Řekni Anttimu s Nakkim, že tohle si s nima vyřídím!"
"Ne, blonďáčku," zachraptěl jsem. "Ty už si s nikým nic vyřizovat nebudeš..."
A dřív, než mohl cokoliv říct nebo udělat, jsem odhalil nůž, který jsem si koupil speciálně pro tuhle příležitost.
Čepel stříbřitě zablýskla a tiše zasvištěla vzduchem, jen aby se vzápětí zabořila do bledého těla. A když se osvobodila ze své pasti v plochém břiše, byla ozdobená jasně rudou krví.
Podíval jsem se do vyděšených modrých očí a bodl znovu. A znovu. A znovu. A znovu...
Z růžových, rozkošných úst uniklo tlumené zakňučení.
Zahodil jsem nůž a pohlédl na svou zkrvavenou ruku. Široce jsem se zaculil, zatímco štíhlé tělo se hroutilo k zemi, kde se schoulilo do malého klubíčka.
"Jo, a mimochodem, blonďáčku," řekl jsem tiše. "Spím s tvým malým bráškou."
Naposledy jsem se na něj zadíval, v sobě zvláštní pocit uspokojení.
Pak jsem se otočil a odešel.
Poklidně jsem seděl ve svém rudém křesílku. V pravé ruce jsem svíral sklenku ginu s tonicem.
Byl jsem ledově klidný, ačkoliv pod mým oknem zněly policejní sirény.
Zvažoval jsem, že si zapálím cigaretu.
Proč jen jsem s tím kouřením seknul. Ani mě stylově nezatknou...
Slyšel jsem, jak dveře mého bytu, ty dveře, které jsem sháněl po celém Tampere, narážejí do stěny, kterou jsem osobně natíral.
A pak se otevřely dveře obýváku.
"Jann Wilde? Ani hnout!"
"Copak se hýbu?" ušklíbl jsem se a otočil jsem hlavu ke dveřím.
"Jste zatčen pro vraždu-"
"No jo, no jo," vstal jsem, odložil svou sklenici a teatrálně natáhl ruce před sebe. "Štval mě. Tak jsem ho prostě oddělal."
Otevřel jsem oči a vzápětí je vytřeštil do tmy. Potlačil jsem zděšené vyjeknutí.
Posadil jsem se a pořád jen zíral před sebe.
Pak jsem na posteli ucítil pohyb a vzápětí mě objaly štíhlé ruce.
"Broučku, proč nespíš?" zeptal se mě rozespalý hlas.
"Měl jsem zlej sen," odvětil jsem a pomalu, tak, aby stihl uhnout, jsem si lehl. Jen o vteřinku později jeho hlava ležela na mém hrudníku a jeho blonďaté vlásky byly jen několik milimetrů od mého obličeje.
"Copak se ti zdálo, broučku?" zeptal se mě starostlivě. "Člověku pomůže, když o tom mluví..."
"Zdálo se mi," objal jsem ho kolem ramen, "že jsem Jann Wilde. A jakožto Jann Wilde jsem zabil tvýho bratra."
"Kterýho?" tázal se věcně.
"Jonneho."
"Škoda, toho mám radši. Proč to nemohl bejt Tommi?"
"Jonne mě štval. Tak jsem ho prostě oddělal."
"Kdybych ho JÁ měl oddělat už ve chvíli, kdy mě začal štvát, tak se nedožil ani pěti!"
Vyprskl jsem smíchy. Představa malého blonďatého vrahounka Villeho byla, řekněme... velice zábavná.
"Jani," zavrčel Ville a já ucítil jeho zoubky na své pravé bradavce. "Varuju tě. Pokud se budeš ještě třeba jen vteřinku smát, už nikdy si spolu nezašukáme."
"Jsem ticho!" ujistil jsem ho spěšně, ačkoliv v mé mysli se ještě stále batolil ani ne tříletý Ville s nožem v zubech.
"Hodnej kluk. Mimochodem, co bylo špatnýho na tom, že jsi v tom snu byl Jann Wilde?"
"No... Zkus si představit, že cítíš, jak se tě tvý alter ego, který jsi doteď používal jen na pódiu, zmocňuje i v soukromým životě. A že ten malej hajzlík, kterýho to alter ego obsahuje, se dere na povrch a nutí tě vraždit tvýho... A vůbec, víš, co bylo to poslední, co jsem mu v tom snu řekl?"
"To máš za to, že jsi takovej blonďatej hajzlík a všichni tě mají rádi?" hádal Ville.
"Ehm... Ne tak docela."
"Tak... A teď budeš legenda, přesně tak, jako jsi chtěl?"
"Řekl jsem mu, že s tebou spím."
Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.
"Jani?" oslovil mě něžně.
"Copak, Ville?" usmál jsem se nervózně. Ten jeho pohled se mi prostě NELÍBIL.
"Jannie, lásko..." přejel prstem po mé nahé hrudi. "Myslím, že bychom měli přistoupit k velmi radikálnímu kroku."
"Jakému, broučku?" odkašlal jsem si.
"No... Jani, přece nemůžeme nechat tvoje alter ego, aby tě trápilo ve snech. Nebo Jonneho. A co když se ti zítra bude zdát O TOMMIM?"
"Ville, kam míříš?"
"Myslím, že bychom jim o nás měli říct. Hned zítra ráno. Zavolám jim, ať se tu staví. Nebo je pozvu na oběd! Uvaříš svoje božský těstoviny s ještě božštější omáčkou, nalijeme do brášků lahev vína... A pak to vybalíme!"
"Skvělej nápad, Ville. Vážně. Přesně tak to uděláme," kývl jsem se zářivým úsměvem na rtech, ačkoliv ve skutečnosti jsem nejvíc ze všeho toužil vyskočit z postele, rozeběhnout se směrem k oknu a zkusit, jestli přece jen neumím létat.
"Super, Jani," políbil mě, načež si zase položil hlavu na můj hrudník, rukou mě majetnicky objal a dokonale mi tak znemožnil útěk. SAKRA! "Hm, víš, že dneska krásně voníš? Vážně. Máš novej sprchovej gel, co?"
"Ten, co jsi mi dal ty," zamumlal jsem lehce nezúčastněně, neboť můj mozek právě teď okupovala představa toho, jak Tommi vstává od stolu a hází mi na hlavu moje těstoviny, načež tahá z kapsy mou nahrávací smlouvu a trhá ji na malilinkaté kousíčky.
"Já si to hned myslel," zavrněl spokojeně Ville. "To se mi bude hned líp spát, když tě mám u sebe a ty tak krásně voníš..."
"Tak hezky spinkej," pohladil jsem ho po vláscích. "A ať se ti něco hezkýho zdá. Miluju tě, Ville."
"Hm, já tebe taky, Jani. A taky ti přeju krásný sny," zabručel. "Dobrou noc..."
"Dobrou, můj malej blonďáčku," popřál jsem mu, zatímco jsem si představoval, jak z něj Jonne za to hrozné provinění, kterého se Ville dopustil ve chvíli, kdy se mnou začal smilnit, dělá... malou blondýnku.
No, ale aspoň Ville bude mít hezké sny. Měl bych být rád, vzhledem k tomu, že ho miluju.
Ale jakkoliv silné byly moje city k němu, prostě jsem mu nemohl nezávidět jeho klidný spánek. Protože mě budou celou noc, pokud se tedy vůbec odvážím zavřít oči, děsit obrazy Villeho rozkošných bratříčků. A mám silnou obavu, že tentokrát s tím ani ten hajzlík Jann Wilde nic nenadělá...
Žádné komentáře:
Okomentovat