pondělí 25. března 2013

Kiss of Dawn 13/15

Ville zoufale přecházel po obývacím pokoji. Chvíle, kterou odkládal celé týdny, byla tu. Musel to udělat, nebylo vyhnutí. Nemohl od toho utéct. Neodpustili by mu to. Musel konečně udělat tu věc, kvůli které dnes večer vyhodil Jonneho a vypnul si mobil a pohádal se s Lindem, svým nejlepším přítelem...
Musel napsat tu pitomou, zasranou a zkurvenou píseň na nové album.
Ale kytara stále stála v rohu a jeho hlava byla zoufale prázdná. Snažil se přivolat nápady všemi obvyklými metodami.
Vína vypil tolik, až začal pochybovat, že i kdyby se nějaká inspirace čirou náhodou dostavila, dokáže vůbec napsat nějaký souvislý text. Ještě k tomu anglicky.
Vykouřil tolik cigaret, že jeho Múza se zákonitě musela udusit. Což byl možná pravý důvod toho, že kytara i po dalších dvaceti minutách stále stála v rohu místnosti a papír, který si Ville ve své naivní naději připravil, zel prázdnotou, zatímco elegantní stříbrná propiska ležela nedotčena hned vedle.
Navíc byl Ville k smrti unavený. Všechno,po čem toužil, bylo zalézt si do postele a zaspat ten zítřek, během kterého má předložit svůj text. A ještě musel přečkat dva týdny. Celé dva týdny na nohou. Největší porce stresu se na něj už chystala.
Ville se konečně posadil. Vlastně...
Vlastně to jeho tělo se bezvládně sesulo do křesla. Villemu se zatmělo před očima. Cítil, jak padá,jako by do hluboké propasti. Na jednu nekonečně dlouhou vteřinu měl děsivý pocit, že umírá. Nemohl popadnout dech a hlava se mu motala. Ale brzy to přešlo...
Ville v duchu zaklel. Jen týden na těch pitomých prášcích! Ale to nic neměnilo na tom, že Christus je bral mnohem déle a takhle na tom nebyl! Možná by měl zvýšit dávku. Nějak se zdálo, že čtyři prášky denně jeho tělu nestačí.
Malý alarm v jeho hlavě se varovně rozhoukal. Stále ještě mu nedošlo, jak je tohle šílenství zbytečné. Ville poslouchal všechny. Manažera, kapelu, nahrávací společnost... Jen ne Jonneho a svůj vnitřní varovný hlas. Jediné, co myslelo na jeho dobro a na nic jiného. I skupina, Villeho přátelé,měli momentálně na srdci víc hladký průběh konce natáčení než zpěvákovo zdraví.
Ten malý alarm houkal poslední dny často. Poprvé hned v pondělí, když si Ville bral první povzbuzující pilulku. Potom hned další den, když počet rozšířil na dvě, což mu ale vydrželo jen do čtvrtka, kdy přidal třetí.
Ten den měl ale v sobě už čtvrtý prášek. První ráno před odjezdem do studia. Druhý v průběhu dopoledne, musel se kvůli němu vypařit na pánské záchodky. Třetí kolem... třetí. A čtvrtý si vzal chvíli před tím, než se chystal jít psát text. Před hodinou. Poslední, co by teď potřeboval, bylo usnout.
Villeho mozek si vzdáleně uvědomoval, o co ho Jonne prosil, když mu konečně došlo, že škemrat o navrácení pilulek je zbytečné.
Ten roztomilý blonďáček, jeho blondýnečka, po něm chtěl, aby slíbil, že nikdy, za žádných okolností, nepřekročí denní limit tří dávek drogy. Kdyby teď jeho myšlení nebylo tak zamlžené, byl by Ville zoufalý z toho, jak ranil svého miláčka. Na druhou stranu, co oči nevidí, to srdce nebolí...
Ville se donutil vstát a přejít ke své kytaře. A tam to uviděl.
Na zemi se povaloval kus papíru. Po bližším prozkoumání Villemu došlo, že písmo nepatří nikomu jinému než Jonnemu. To poznal i z té dálky, která dělila jeho oči od podlahy.
Kdokoliv jiný by se sehnul a papír prostě zvedl, aby si mohl přečíst, co na něm bylo napsáno. Ne tak Ville Valo. Ten se prostě jen sesul k zemi. Konečný výsledek byl ale stejný.
Ville zběžně přelétl očima první řádky. Ušlo to. Vlastně to vůbec není špatný text. Odrážel HIM takové, jako byli dřív. To by se mohlo hodit, kdyby skupině někdo snad vyčítal posun. A kdyby se po Jonneho návratu dostal do jeho telefonu, mohl by mít ještě perfektní melodii. Co kdyby...
Je to Jonneho text! zaječel hlas v hlavě. Jonne má právo nahrát tu písničku s Negative! Nebo ji třeba vyhodit, když uzná za vhodné!
"Smůla," zamumlal Villeho skutečný hlas,který ten vnitřní dokonale překryl. "Autorem tohoto textu se tímto stává Ville Valo. Určitě se bude líbit..."

Žádné komentáře:

Okomentovat