Čekání se Villemu zdálo nekonečné.
Jonne neřekl, že se vrátí. Neřekl ani, že se nevrátí. Neřekl vlastně vůbec nic. Prostě položil telefon.
Od toho hovoru uběhlo sotva pět minut. Ve Villeho hlavě hotová věčnost. Jonnemu volal čtvrt hodiny poté, co blonďáček opustil byt, takže i kdyby se Jonne od jejich společného obydlí celou tu dobu jen vzdaloval, maximálně do dvaceti minut tu bude.
"Ale co mám dělat do tý doby?" zašeptal Ville.
Slzy mu tekly po tvářích, jenže on je neměl sílu otírat. Jak nesnášel tu svou přecitlivělou dušičku. Vždyť se nic nestalo. Jen malá hádčička. Přeci se usmíří, musí! Takhle to nemůže v žádném případě skončit. Vždyť byli pár snů...
Proč se ale teď stará o to, jestli se usmíří? Usmíří se! Ale co pak?! Musí nějak zajistit, aby se tohle už nemohlo opakovat. Nebude Jonnemu dávat příčiny k hádce.
Tušil to. Už předem to tušil. Nebyli připraveni na práci. Nebyli připraveni na to čekání, až se druhý vrátí. Jonne nebyl připravený. Ville vždycky spal sám, když byl Jonne na turné. I když... to spolu vlastně ještě ani nebydleli.
Ale co. Kdyby teď Jonne zase musel na čas odjet, Ville to zvládne. Dokáže usínat, aniž by cítil to teplé tělo vedle sebe...
Co si to zase nalhával?! NIKDY nedokáže usnout bez Jonneho. Ne když si zvykl na ten pocit bezpečí. Ten, co dostává, i ten, co dává. Nedokázal by být v klidu, kdyby věděl, že u Jonneho není, aby ho mohl chránit. Za tohle Jonneho vyplísnil. A... a on je stejný.
Celý týden se pořádně nevyspal. Proto byl protivný, protivný na SVÉHO Jonneho. Teď se mu všechny ty chyby rozležely v hlavě. Měl se chuť zastřelit. Jestli se Jonne nevrátí, nejspíš to bude muset opravdu udělat. Nebo se otrávit, podřezat, nebo...
Nebo si teď vyřídí jeden telefonát. A pokud se Jonne nevrátí, koupí mu obrovskou kytku a půjde ho najít. Jonne se přeci v Helsinkách pořádně nevyznal. Nemá kam jít. Jediný, koho má, je... Ville Valo, kterého teď patrně naprosto nenávidí. Takže skončí buď v hotelu nebo pod mostem. Ani jedna z těch možností se Villemu příliš nezamlouvala.
Rychle přiložil mobil k uchu. Číslo vytočil už dávno. Znal ho nazpaměť. Na druhém konci linky cosi zašustilo.
"Ahoj, Seppi," vyhrkl rychle Ville. "Vím, budeš se zlobit. Ale něco bych potřeboval."
V tu samou chvíli Jonne pomalu stoupal do schodů. Výtah nejel. Jestli to tak bude dlouho, odmítne Jonne vycházet. Teď se děsil astmatického záchvatu, který musel co chvíli přijít. Už... každou... chvíli... to... určitě... stoprocentně...
Poslední schod. Jonne se svezl na zem a unaveně oddychoval. Nenáviděl Villeho za to, že musel pořídit právě podkrovní byt. A proklínal architekta za to, že ono romantické podkroví musel umístit až do pátého patra.
Potřeboval chvíli na vzpamatování. Nemůže se před Villeho postavit rudý jako rajče a stěží popadající dech. Nemůže se nechat vidět v tak úděsném stavu.
Rudá barva se pomalu sunula dolů z tváře. Jonneho obličej získával zpět svou přirozenou růžovost.
Vyškrábal se na nohy, pečlivě se upravil a zhluboka nadechl. Pak pomalu zvedl ruku a krátce zazvonil. Sakra, jestli Valo neotevře rychle, zase se zhroutí. On se klepal. Třásl se jako osika. I ta osika proti němu vlastně byla něco zcela nehybného...
Ville, dosud sedící se sklopenou hlavou, vyskočil na nohy, když uslyšel jindy tak protivný zvuk zvonku. Jestli tohle nebyl Jonne, tak kdo? Přišel! Nezlobí se!
Dveře se prudce otevřely.
"Blondýnečko," vydechl Ville.
"Ahoj, ty moje malá kouřová továrničko," usmál se Jonne.
Ville tiše vzlykl a skočil Jonnemu kolem krku.
"Blondýnečko, já myslel, že už se nevrátíš!"
"Proč bych neměl, kulta?"
"Mně je to tak líto! Mně je to tak moc líto! Odpusť mi!"
"Ville, klid!"
Tohle Jonne nečekal. Pravda, hádku způsobil Ville, ale... to blonďák odešel. To blonďák se tu měl omlouvat. Jenže nemohl skoro ani dýchat, jak ho jeho přítel drtil v sevření.
"Nechci tě ztratit!" pokračoval Ville.
"Neztratíš," slíbil Jonne. "Ale teď pojď dovnitř. Vyříkáme si to tam."
Ville na něj upřel ty nejprosebnější oči, jaké byl schopen vykouzlit.
Jonne se mírně pousmál. "Budeš mě muset na chvilinku pustit, kulta."
"P-promiň..." zašeptal Ville.
"Půjdeme," pohladil ho Jonne po tváři. "Do ložnice, ano?"
Ville se na něj šokovaně zadíval.
"No co? Chceš se usmiřovat, ne?" zeptal se rozpustile Jonne. "Tak ať to nemáme daleko!"
Od toho hovoru uběhlo sotva pět minut. Ve Villeho hlavě hotová věčnost. Jonnemu volal čtvrt hodiny poté, co blonďáček opustil byt, takže i kdyby se Jonne od jejich společného obydlí celou tu dobu jen vzdaloval, maximálně do dvaceti minut tu bude.
"Ale co mám dělat do tý doby?" zašeptal Ville.
Slzy mu tekly po tvářích, jenže on je neměl sílu otírat. Jak nesnášel tu svou přecitlivělou dušičku. Vždyť se nic nestalo. Jen malá hádčička. Přeci se usmíří, musí! Takhle to nemůže v žádném případě skončit. Vždyť byli pár snů...
Proč se ale teď stará o to, jestli se usmíří? Usmíří se! Ale co pak?! Musí nějak zajistit, aby se tohle už nemohlo opakovat. Nebude Jonnemu dávat příčiny k hádce.
Tušil to. Už předem to tušil. Nebyli připraveni na práci. Nebyli připraveni na to čekání, až se druhý vrátí. Jonne nebyl připravený. Ville vždycky spal sám, když byl Jonne na turné. I když... to spolu vlastně ještě ani nebydleli.
Ale co. Kdyby teď Jonne zase musel na čas odjet, Ville to zvládne. Dokáže usínat, aniž by cítil to teplé tělo vedle sebe...
Co si to zase nalhával?! NIKDY nedokáže usnout bez Jonneho. Ne když si zvykl na ten pocit bezpečí. Ten, co dostává, i ten, co dává. Nedokázal by být v klidu, kdyby věděl, že u Jonneho není, aby ho mohl chránit. Za tohle Jonneho vyplísnil. A... a on je stejný.
Celý týden se pořádně nevyspal. Proto byl protivný, protivný na SVÉHO Jonneho. Teď se mu všechny ty chyby rozležely v hlavě. Měl se chuť zastřelit. Jestli se Jonne nevrátí, nejspíš to bude muset opravdu udělat. Nebo se otrávit, podřezat, nebo...
Nebo si teď vyřídí jeden telefonát. A pokud se Jonne nevrátí, koupí mu obrovskou kytku a půjde ho najít. Jonne se přeci v Helsinkách pořádně nevyznal. Nemá kam jít. Jediný, koho má, je... Ville Valo, kterého teď patrně naprosto nenávidí. Takže skončí buď v hotelu nebo pod mostem. Ani jedna z těch možností se Villemu příliš nezamlouvala.
Rychle přiložil mobil k uchu. Číslo vytočil už dávno. Znal ho nazpaměť. Na druhém konci linky cosi zašustilo.
"Ahoj, Seppi," vyhrkl rychle Ville. "Vím, budeš se zlobit. Ale něco bych potřeboval."
V tu samou chvíli Jonne pomalu stoupal do schodů. Výtah nejel. Jestli to tak bude dlouho, odmítne Jonne vycházet. Teď se děsil astmatického záchvatu, který musel co chvíli přijít. Už... každou... chvíli... to... určitě... stoprocentně...
Poslední schod. Jonne se svezl na zem a unaveně oddychoval. Nenáviděl Villeho za to, že musel pořídit právě podkrovní byt. A proklínal architekta za to, že ono romantické podkroví musel umístit až do pátého patra.
Potřeboval chvíli na vzpamatování. Nemůže se před Villeho postavit rudý jako rajče a stěží popadající dech. Nemůže se nechat vidět v tak úděsném stavu.
Rudá barva se pomalu sunula dolů z tváře. Jonneho obličej získával zpět svou přirozenou růžovost.
Vyškrábal se na nohy, pečlivě se upravil a zhluboka nadechl. Pak pomalu zvedl ruku a krátce zazvonil. Sakra, jestli Valo neotevře rychle, zase se zhroutí. On se klepal. Třásl se jako osika. I ta osika proti němu vlastně byla něco zcela nehybného...
Ville, dosud sedící se sklopenou hlavou, vyskočil na nohy, když uslyšel jindy tak protivný zvuk zvonku. Jestli tohle nebyl Jonne, tak kdo? Přišel! Nezlobí se!
Dveře se prudce otevřely.
"Blondýnečko," vydechl Ville.
"Ahoj, ty moje malá kouřová továrničko," usmál se Jonne.
Ville tiše vzlykl a skočil Jonnemu kolem krku.
"Blondýnečko, já myslel, že už se nevrátíš!"
"Proč bych neměl, kulta?"
"Mně je to tak líto! Mně je to tak moc líto! Odpusť mi!"
"Ville, klid!"
Tohle Jonne nečekal. Pravda, hádku způsobil Ville, ale... to blonďák odešel. To blonďák se tu měl omlouvat. Jenže nemohl skoro ani dýchat, jak ho jeho přítel drtil v sevření.
"Nechci tě ztratit!" pokračoval Ville.
"Neztratíš," slíbil Jonne. "Ale teď pojď dovnitř. Vyříkáme si to tam."
Ville na něj upřel ty nejprosebnější oči, jaké byl schopen vykouzlit.
Jonne se mírně pousmál. "Budeš mě muset na chvilinku pustit, kulta."
"P-promiň..." zašeptal Ville.
"Půjdeme," pohladil ho Jonne po tváři. "Do ložnice, ano?"
Ville se na něj šokovaně zadíval.
"No co? Chceš se usmiřovat, ne?" zeptal se rozpustile Jonne. "Tak ať to nemáme daleko!"
Žádné komentáře:
Okomentovat