A taky ho nepustil. Ten večer byl Ville potupně zanechán přede
dveřmi SVÉ ložnice, noc musel strávit na tvrdém gauči. Co víc, skoro z
Jonneho nedokázal vymámit ani polštář a deku. Skončil tak, že pro obě
tyto věci si musel běžet na ulici, neboť jeho přítel je v záchvatu
vzteku vyhodil z okna.
Vážně, je jako stará hysterka,
pomyslel si, když si s další plechovkou Red Bullu v ruce sedal před
televizi. Jako by byli už celá léta manželé...
Tenhle prakticky manželský stav jim vydržel až do pátku. Až do pátku, kdy Ville s překvapením zjistil, že Jonne se mu najednou chce stulit do náručí a odpočívat s hlavou na jeho hrudi. Nicméně sex samotný mu byl v sobotu odepřen.
Další týden minul, byla sobota ráno, Ville cítil Jonneho hlavu na svém břiše a své prsty v jeho vlasech. Nemohl si pomoct, ale usmíval se. Usmíval se a bylo mu jedno, že ještě včera byl víc než k smrti unavený. Ne, už nemohl fungovat ani s deseti plechovkami Red Bullu po kapsách. A ještě byla ta věc tak protivně těžká.
Jonne si nepatrně zívl. Ville se usmál ještě zářivěji.
"Jsi vzhůru, lásko?" dotázal se pitomě.
"Hm..." zabručel Jonne.
"Je sobota," zašeptal Ville.
"A co?" pozvedl Jonne obočí, ač Jonne to nemohl vidět.
"Pořád se zlobíš?"
"Kdepak. Ale broučku... Náš je přeci večer..."
Jonne se otočil a posunul se tak, aby mohl Villeho bez obtíží políbit.
"Dobré ráno," popřál Ville. "Už jsem ti dneska řekl, že tě miluju?"
"Hm... Ještě ne," zazubil se Jonne.
"Miluju tě."
"A co ti na to mám říct já?"
"Třeba... Že ty mě taky?"
"Že ty mě taky?"
"Ne, Jonne, hezky to řekni. Miluju tě."
"Miluješ mě," provokoval Jonne.
"Pokud nepřestaneš, tak už dlouho nebudu!" pohrozil mu Ville.
"Miluju tě, Ville Hermanni Valo."
"Vida. A pak mi říkej, že to nepůjde."
"Ville..." zavrněl Jonne.
"Ano?"
"Měl bys něco proti tomu, abysme si udělali hezký ráno?"
"Vůbec nic."
Jazyky se toužebně propletly, ruce se začaly zabývat hladkou kůží a svaly toho druhého, ozývaly se tlumené vzdechy, zejména z Jonneho úst. A v tu chvíli...
Zazvonil Jonneho telefon. Ville nespokojeně zavrčel.
"Vážně, lásko," zabručel, když se od něj jeho milenec odtrhl proto, aby odpověděl volajícímu. "Jsi jako puberťačka! Musíš mít jako zvonění moji písničku?!"
"Ty máš zase moji. Takže mlč, ano?" okřikl ho Jonne. Začal si dělat vážné starosti. Na displeji jasně zářil nápis KRISTIAN. Ale proč by,pro všechno na světě, právě Christus volal v sobotu v deset ráno? Touhle dobou ještě nebýval ani vzhůru!
"Christusi?" vydechl Jonne do telefonu.
"Jonne... Myslím, že mám... maličkatej... myslím..." blábolil Christusův hlas.
"Christusi!" vyjekl Jonne." "Chrisi, Kristianku, co je? Mluv se mnou!"
"Asi jsem si... vzal moc..." zašeptal Christus.
"Moc?moc čeho? Ne, do prdele, toho ne!"
"Je mi špatně..." vypravil ze sebe Christus.
"Není! Jukko!" vykřikl Jonne.
"Co je? Co se děje?" sykl poplašeně Ville.
"Jukko,kolik sis vzal?" ptal se Jonne a zároveň se urychleně dostával z postele.
"Tři... dva... čtyři... JÁ NEVÍM!"
"Tak se ani nehni!" rozkázal Jonne. "Ihned jedu za tebou!"
"Dvě hodiny..." špitl Christus.
"Volám Larrymu. Za chvíli je u tebe. Já dorazím. Drž se..."
Jonne odhodil mobil na noční stolek. Začal se chvatně oblékat.
"Jedeš pryč?!" vyhrkl Ville.
"Předávkoval se. Ten magor se předávkoval! Já musím za ním," blábolil Jonne.
"Zahodíš náš den kvůli němu? Copak za ním nemůže někdo jinej? Co nám je po tom, že si vzal moc nějakýho svýho svinstva?!" štěkl Ville.
"Volal mně. Jsme přátelé. On mě potřebuje u sebe! Pochop to, prosím."
"Takže zahodíš."
"Kdyby se Lindemu stalo tohle, taky bys za ním jel."
"Nejel!"
Jonne tiše vzdychl. "Teď bohapustě žvaníš. Ale já to nemám čas řešit. Neptám se, jestli mě hodíš na nádraží. Takže se pokusím sám chytnout nejbližší vlak. Zavolám ti, kdy se vrátím. A neručím za to, že to bude ještě dneska."
Ville odvrátil pohled. "Nemusíš spěchat. Ne kvůli mně. Ne kvůli našemu večeru."
Jonne se rychle otočil k odchodu. Super. Další hádka. Ale Christus byl v té chvíli přednější než Villeho uražená ješitnost...
Tenhle prakticky manželský stav jim vydržel až do pátku. Až do pátku, kdy Ville s překvapením zjistil, že Jonne se mu najednou chce stulit do náručí a odpočívat s hlavou na jeho hrudi. Nicméně sex samotný mu byl v sobotu odepřen.
Další týden minul, byla sobota ráno, Ville cítil Jonneho hlavu na svém břiše a své prsty v jeho vlasech. Nemohl si pomoct, ale usmíval se. Usmíval se a bylo mu jedno, že ještě včera byl víc než k smrti unavený. Ne, už nemohl fungovat ani s deseti plechovkami Red Bullu po kapsách. A ještě byla ta věc tak protivně těžká.
Jonne si nepatrně zívl. Ville se usmál ještě zářivěji.
"Jsi vzhůru, lásko?" dotázal se pitomě.
"Hm..." zabručel Jonne.
"Je sobota," zašeptal Ville.
"A co?" pozvedl Jonne obočí, ač Jonne to nemohl vidět.
"Pořád se zlobíš?"
"Kdepak. Ale broučku... Náš je přeci večer..."
Jonne se otočil a posunul se tak, aby mohl Villeho bez obtíží políbit.
"Dobré ráno," popřál Ville. "Už jsem ti dneska řekl, že tě miluju?"
"Hm... Ještě ne," zazubil se Jonne.
"Miluju tě."
"A co ti na to mám říct já?"
"Třeba... Že ty mě taky?"
"Že ty mě taky?"
"Ne, Jonne, hezky to řekni. Miluju tě."
"Miluješ mě," provokoval Jonne.
"Pokud nepřestaneš, tak už dlouho nebudu!" pohrozil mu Ville.
"Miluju tě, Ville Hermanni Valo."
"Vida. A pak mi říkej, že to nepůjde."
"Ville..." zavrněl Jonne.
"Ano?"
"Měl bys něco proti tomu, abysme si udělali hezký ráno?"
"Vůbec nic."
Jazyky se toužebně propletly, ruce se začaly zabývat hladkou kůží a svaly toho druhého, ozývaly se tlumené vzdechy, zejména z Jonneho úst. A v tu chvíli...
Zazvonil Jonneho telefon. Ville nespokojeně zavrčel.
"Vážně, lásko," zabručel, když se od něj jeho milenec odtrhl proto, aby odpověděl volajícímu. "Jsi jako puberťačka! Musíš mít jako zvonění moji písničku?!"
"Ty máš zase moji. Takže mlč, ano?" okřikl ho Jonne. Začal si dělat vážné starosti. Na displeji jasně zářil nápis KRISTIAN. Ale proč by,pro všechno na světě, právě Christus volal v sobotu v deset ráno? Touhle dobou ještě nebýval ani vzhůru!
"Christusi?" vydechl Jonne do telefonu.
"Jonne... Myslím, že mám... maličkatej... myslím..." blábolil Christusův hlas.
"Christusi!" vyjekl Jonne." "Chrisi, Kristianku, co je? Mluv se mnou!"
"Asi jsem si... vzal moc..." zašeptal Christus.
"Moc?moc čeho? Ne, do prdele, toho ne!"
"Je mi špatně..." vypravil ze sebe Christus.
"Není! Jukko!" vykřikl Jonne.
"Co je? Co se děje?" sykl poplašeně Ville.
"Jukko,kolik sis vzal?" ptal se Jonne a zároveň se urychleně dostával z postele.
"Tři... dva... čtyři... JÁ NEVÍM!"
"Tak se ani nehni!" rozkázal Jonne. "Ihned jedu za tebou!"
"Dvě hodiny..." špitl Christus.
"Volám Larrymu. Za chvíli je u tebe. Já dorazím. Drž se..."
Jonne odhodil mobil na noční stolek. Začal se chvatně oblékat.
"Jedeš pryč?!" vyhrkl Ville.
"Předávkoval se. Ten magor se předávkoval! Já musím za ním," blábolil Jonne.
"Zahodíš náš den kvůli němu? Copak za ním nemůže někdo jinej? Co nám je po tom, že si vzal moc nějakýho svýho svinstva?!" štěkl Ville.
"Volal mně. Jsme přátelé. On mě potřebuje u sebe! Pochop to, prosím."
"Takže zahodíš."
"Kdyby se Lindemu stalo tohle, taky bys za ním jel."
"Nejel!"
Jonne tiše vzdychl. "Teď bohapustě žvaníš. Ale já to nemám čas řešit. Neptám se, jestli mě hodíš na nádraží. Takže se pokusím sám chytnout nejbližší vlak. Zavolám ti, kdy se vrátím. A neručím za to, že to bude ještě dneska."
Ville odvrátil pohled. "Nemusíš spěchat. Ne kvůli mně. Ne kvůli našemu večeru."
Jonne se rychle otočil k odchodu. Super. Další hádka. Ale Christus byl v té chvíli přednější než Villeho uražená ješitnost...
Žádné komentáře:
Okomentovat