Něco na sebe

Autor: Arvari
Žánr: Komedie, řekla bych... S lehkou příměsí slashe
Přístupnost: Neradujte se...
Postavy: Ehm... Uvidíte?
Shrnutí: Zrovna u tohohle dílka bych vás nechtěla připravit o překvapení...
Počet slov: 773
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy, zvlášť tehdy, když se inspiruješ reálným Christusovým výrokem...

Poznámka 2: Sasi... Ty to radši nečti...

"A... tohle?"
"To víš, že jo, Ville..."
"A tohlecto?"
"Jasně, Ville."
"A... co tohle?"
"Samozřejmě, Ville."
"A tohle tričko můžu taky?"
"No to víš, že můžeš..."
"A tyhle kalhoty?!"
"Ale kroť si Larryho, až je budeš mít na sobě, ano?"
"Neboj... A co... TOHLE! Chrisi, PROSÍM!"
"Ville, to ne!"
"A... ale..."
"Ne! Ville, svůj Popeda pásek ti prostě nepůjčím! Nepůjčil jsem ho vlastnímu bratrovi!"
"Ale... Ale já ho na Mattim viděl!"
"Jo, brouku. Protože Matti si koupil vlastní."
"Ale... Ale já CHCI-"
"Podívej, Ville... Půjčím ti místo toho tenhle, tenhle, tenhle a... tenhle, co ty na to?"
"A tamhleten úzkej černej."
"Ville, ten není můj."
"A tamhleten úzkej černej!"
"Ville..."
"A TAMHLETEN ÚZKEJ ČERNEJ!"
"Dobře, Ville, tak ten taky. Tak co? Už jsi dneska skončil?"
"Ne. Ještě chci tvůj růžovej šátek."
"To jsi trefil první věc, se kterou se mi nebude vadit rozloučit."
"Co?"
"Nic, Villí, nic."
"Aha. No, tak... Tak to teda bude dneska všechno!"
"Dobře. A pamatuj. Opatrně na pásek. A pokud Larry něco udělá těm kalhotám..."
"Ale no tak, to bych mu přece nedovolil!"
"To doufám, už by to byly tenhle měsíc třetí."
"Co jsi chtěl tímhle-"
"To nic, Villí. Sbal si věcičky."
"Sbaleno."
"Tak fajn. Tak zase za týden?"
"Jo, Ville."
"Co už se mi nebude hodit, to přinesu!"
"Jasně, Ville."
"Tak pa, Chrisi!"
"Pa, Ville."
Sledoval jsem, jak mladičký blonďáček vychází z mojí a Kristianovy ložnice. Viděl mě, jak se se svým hrnkem kávy opírám o dveře kuchyně, a zakřenil se na mě. Usmál jsem se. Ville Liimatainen otevřel dveře a po hodině a půl KONEČNĚ opustil můj byt. Vzápětí z ložnice vykoukla Kristianova blonďatá hlava.
"Už je pryč?" zeptal se mě s nadějí v očích.
"Jo, zlatíčko," kývl jsem.
"Sláva. SLÁVA!" sepjal Kristian ruce a vděčně pohlédl na nebe. "Bože, myslel jsem, že to neskončí..."
"On to asi nikdy nepochopí, co?"
"Kdyby mi tak někdo dal euro pokaždý, když mu vysvětluju, že už nejsem ve skupině jeho bratra a tudíž mu prostě a jednoduše NEMUSÍM půjčovat oblečení..."
"Asi by ses měl přestat snažit, miláčku. Je to jen Ville Liimatainen."
"Jo, já vím. Akorát si tím vysvětlováním vždycky prodlužuju utrpení. Bože, to zas bylo... Jannie, lásko, zbylo ti pro mě ještě kafínko?"
Přišel ke mně a políbil mě.
"To víš, že zbylo," mrkl jsem a podal mu svůj z většiny stále plný hrnek. "Hele, poslyš, lásko moje nekonečná..."
"Copak?" pozvedl obočí a napil se kávy.
"Byl to jen můj divnej POCIT, nebo jsi mu vážně půjčil můj nejoblíbenější pásek?"
"Koupím ti novej, zlatínko. Slibuju. Nezlob se..." upřel na mě psí pohled.
"Kdybych se na tebe zlobil, už o tom víš," zasmál jsem se.
"Jo, Jannie?"
"Hm?"
"Víš, mám blbej pocit, že jsem mu... Víš, jak to šlo tak rychle po sobě... Že jsem mu odkýval i jedno tvoje tričko."
"Aha..." zbystřil jsem. "Který?"
"No, bylo to takový modrý tílko... A já jsem si jistej, že moje nebylo, takže..."
"Modrý tílko? Ále, to nic," mávl jsem rukou. "To bylo Tendera. A on ho stejně neměl rád."
"Tak to jsem si oddychl."
"Ale... zlato?" pohladil jsem mu boky.
"Mhm?" zahuhňal během svého zaujatého vyprazdňování hrnku s kávou.
"Uvědomuješ si, že ty kalhoty už nejspíš nikdy neuvidíš, co?"
"Uvědomuju."
"Který to byly?"
"Ty červený kožený. S tím zdobením."
"Ach, sakra!" zaklel jsem. "A ty ti zrovna dělaly tak krásnej zadek!"
"Jo, já vím. Ale kdybys chtěl..." usmál se sladce.
"Copak se vylíhlo v tvým růžovým mozečku?"
"Když jsi takovej, tak ti to neřeknu!" vyplázl na mě jazyk.
"Ale já se vsadím, že to uhodnu!" pozvedl jsem hrdě bradu.
"Tak schválně," vyzval mě.
"Chtěl jsi navrhnout, že kdybych chtěl, mohli bysme jít odpoledne nakupovat. A sehnat ti jiný kalhoty, ve kterejch vynikne ta tvoje nádherná prdelka!" mlaskl jsem.
"Asi už mě znáš," uznal s úsměvem. Pak ale pozvedl teď už prázdný ohnivě rudý hrnek. "Ale kdyby ti to nevadilo, tak bysme ještě předtím mohli..."
"Jasně, Kristianku. To víš, že se můžeme stavit na kafe. A něco sladkýho, čím ti zalepíme nervíky."
"Dík," usmál se a znovu mě políbil na rty. "Jsi zlatej, zlato."
"Jo, já vím," pokýval jsem a pohladil ho po tváři. "I když je mi jasný, že po takovým příšerným zážitku bys spíš potřeboval kofein a cukr nitrožilně..."
"A tohle víš jak?"
"No, přece jen tu s tebou už nějakej čas trávím, ne? A krom toho jsem s ním už zažil pár koncíků," zaculil jsem se. "Tak co, zlato? Půjdeme?"
"To víš, že jo," zívl. "Ale ještě počkej. Musím zjistit, jestli mi ten malej otravnej hmyz vůbec nechal něco na sebe!"
"S tím si nedělej hlavu, zlato," plácl jsem ho po tom jeho krásném zadečku. "Přinejhorším ti jen něco půjčím..."