I
přes veškerou snahu se Anttimu nepodařilo uklidnit onu jistou
nejmenovanou část svého těla. Ihned po dokončení svého přístěnku se
basák stočil na podlaze do malého klubíčka a usnul. Probudilo ho až
šplouchání vln (které tu ovšem bylo tak běžným zvukem, že o něm nemůžeme
mluvit jako o rušivém) a také podivné sténání, jenž se zřejmě ozývalo z
pláže.
Antti se na svém provizorním lůžku (podestýlka z
mořských řas skýtala prostor k pohodlnému spánku hned pro dva lidi)
prudce posadil. Zdálo se, že ostrov získal nového obyvatele. Okamžitě
poté, co se donutil zapomenout na to, jak těsné mu v určitých partiích
jsou kalhoty, se Antti aspoň v mezích možností ozbrojil. Ze země sebral
ostrý kámen, který mu mohl sloužit jako obrana kupříkladu proti smrtelně
raněné želvě, která by na něj ve své agónii mohla zaútočit. Antti si
skutečně nedělal iluze o tom, že jeho zbraň by mu mohla posloužit v
jakékoli jiné situaci, ačkoliv silnější protivníky by mohla zajisté
rozesmát, což by mu poskytlo čas ukrýt se do bezpečí. S odevzdáním a
jasnou vidinou blížící se smrti Antti vykročil před chatrč. Vzápětí mu
došli, že kámen mu vskutku na nic nebude. Vhodnější by zřejmě byla
ledová sprcha...
"Kristianku..." vydechl Antti. Následně se
štípl do ruky, do nohy a nakonec i do velmi intimního místa, aby se
přesvědčil, že se nejedná pouze o sen. Nutno říci, že poslední štípnutí
ho opravdu přesvědčilo. Antti se rozběhl na pláž, kde ležel Christus,
jeho prkno vedle něj.
Ozvalo se zaskučení. Christus, který dosud ležel tváří k zemi, se otočil a vyplivl písek. Mezitím k němu Antti už dorazil.
"Kristianku," zopakoval Antti a něžně svého miláčka pohladil po tváři.
"Anttínku," zakňučel Christus.
"Lásko moje, co tu děláš?" zamumlal Antti. "Jak dlouho tu jsi? Jseš úplně spálenej..."
"My jsme... my jsme se učili surfovat, Anttínku," odpověděl Christus.
"A proč na sobě nemáš ten svůj růžovej neoprenek?" povzdychl si Antti.
"Bylo mi v něm vedro," fňukl Christus. "Tak jsem se převlíknul..."
"To jsi celej ty, broučku," usmál se Antti. "Jak ses sem dostal, proboha?"
"Já
nevím," popotáhl Christus. "Nějak mě semlela vlna, pak se asi něco
dělo... A když jsem se probudil, ležel jsem na prkně a byl jsem na širým
moři. Asi jsem zase usnul..."
"Kristianku," zašeptal Antti. Pak se sklonil a lehce svého milence políbil na rty.
"Ty už se na mě nezlobíš, lásko?" podivil se Christus.
"Nikdy jsem se na tebe nezlobil." Antti si položil hlavu na Christusův hrudník.
"Tak
proč jsi mi říkal, že se zlobíš?" zaslzel Christus. "A proč jsi mi
odjel? Víš ty vůbec, jak jsem se bez tebe trápil?! Chyběl jsi mi,
Anttítko moje pitomý..."
"Omlouvám se," vzlykl Antti. "Ale ty nevíš, jak jsi mi tady chyběl ty..."
"Anttínku, pálí mě bříško," postěžoval si Christus.
Antti
se starostlivě zadíval na Christusovo rudé břicho. "Já vím, Kristianku.
Jsi celej spálenej. Pojď, musíš do stínu. Ještě budeš mít úžeh a
halucinace..."
"Halucinace?" zamrkal Christus. "Já myslím, že už je mám."
"Tak toho kokosovýho mužíčka ignoruj!" přikázal Antti a táhl Kristiana ke svému úkrytu.
"Mužíčka?"
nechápal Christus. "Já nevidím žádnýho mužíčka. Vidím tady nějakou
chatrč z palmovýho listí. Tamhle mezi palmičkama..."
To je můj domeček, zlatíčko," pošeptal mu Antti. "A tam se ty teď schováš, zatímco já si půjdu něco zařídit..."
"Co si TADY chceš zařizovat?!" ušklíbl se Christus.
"Uvidíš. Teď si hajni do postýlky..."
Antti
Christuse něžně uložil na podestýlku z mořských řas. Christus se
rozhlédl kolem sebe a poté se slastně rozvalil téměř po celé šířce
'postele'.
"Je to pohodlný, Anttítko," zavrněl. "Nechceš jít ke mně?"
"Hned," usmál se Antti. "Ale teď tu chvíli vydrž, dobře? Miluju tě, Kristianku."
"A já miluju tebe, Anttísku," zaculil se Christus. "Vrátíš se mi brzo, viď?"
"Dřív než bys myslel," slíbil Antti a otočil se k odchodu.
"Anttínku?" pípl ještě Christus. "Moc tě miluju."
"Počkej chviličku," mrkl Antti.
Náš
červenodredatý zamilovaný blázen vyšel ven, jen aby se po pouhých dvou
minutách vrátil zase zpět a posadil se k Christusovi. Kristian se také
nadzvedl do sedu. Chtěl svému miláčkovi vidět do očí. Mimochodem ale
potřeboval eliminovat riziko, že se na sebe vrhnou dřív, než Antti
stihne vyjádřit to, co chce.
"Tak, miláčku, copak ti leží na srdíčku?" zamrkal svůdně Christus.
"Chci
se tě na něco zeptat, lásko moje," usmál se Antti. Rozevřel ruku a na
jeho dlani se objevil prstýnek z trávy. "Vezmeš si mě, kocourku můj?"
"A-Anttínku," zajíkl se Christus. "Tohle myslíš vážně?!"
"Co mi odpovíš?" zašeptal Antti.
"Počkej,
musím si to rozmyslet..." kousl se Christus do spodního rtu a stydlivě
se na Anttiho zadíval. "Ano, Anttínku! To víš, že si tě vezmu! Miluju
tě!"
"Já tě taky miluju, Kristianku můj," pohladil ho Antti po
tváři a rukou mu něžně prohrábl vlasy. "A slibuju ti, že ty naše hádky
přestanou. Už nikdy se nebudeme tak hádat..."
"Anttítko?" oslovil ho opatrně Christus. "Je ta krásná postýlka vážně tak pohodlná, jak vypadá?"
"Kristiane..." vydechl Antti.
"Ano, lásko?" zaculil se Christus.
"Lehni si na tu postel. A sundej si ty zkurvený plavky! Teď už je nebudeš potřebovat..."
Žádné komentáře:
Okomentovat