"Jonne? Umřela nám tetička," oznámil Tommi do telefonu.
"Cože? A která tetka nám zaklepala bačkorama?" optal se Jonne.
"Žádná tetka, ty hovado!" vykřikl Tommi. "Tetička Jůlinka…"
"Aha…
tetička Jůlinka," přikývl Jonne, jako kdyby doufal, že to snad Tommi
přes telefonní sluchátko může vidět. "A to je jako kdo?"
"Ty si ji nepamatuješ?! Byla u nás, když ti byly asi tři měsíce!"
"Vole,
Tommi, já si nepamatuju ani to, koho jsem potkal včera večer! Nemůžeš
po mně přece chtít, abych si pamatoval tetičku Jůlinku, kterou jsem
viděl, když mi byly tři měsíce!"
"Chudinka tetička," vzlykl Tommi.
"No, tak, bráško. Neber si to tak. Určitě už jí je líp," pokoušel se ho Jonne marně utišit. "A jak ses to vlastně dozvěděl ty?"
"V-volala mi její pravnučka. Brzo prej zavolá i tobě. Tetička mi odkázala svoji letní vilku. Asi to byla zámožná madam…"
"Jo,
taky bych si nechal líbit nějaký dědictví," zasnil se Jonne (viděl se v
krásném růžovém domečku s krytým bazénem, v ložnici nějakou tmavovlasou
krásku…). Pak pocítil, že se musí zeptat ještě na něco. "A kde vlastně
tetička bydlela? Asi někde pořádnej kus od Tampere, když jsme o ní tak
dlouho neslyšeli, co?"
"Ne, bydlela v-"
"Ty hajzle
blbej!" vykřikl Jonne na svoji právě vybitou růžovou Nokii. "Ježiš,
promiň, lásko… já to tak nemyslel… Hned tě nabiju, dobře? Miláčku můj…"
Nakonec našel nabíječku, něžně pohladil ty její části, které den předtím
natřel narůžovo, ještě chvíli se mazlil s telefonem, poté ho konečně
připojil do zásuvky. "Neboj, zlatíčko. Za pár hodinek budeš zase v
pohodě," něžně Nokii (neboli Nokču, jak jí něžně říkal) přikryl kouskem
růžové látky, aby jí náhodou nebyla zima.
"I am the Crazy
Frog!" ozvalo se po chvíli. Tentokrát Jonne na displeji marně hledal
nějaké jméno. Dokonce se mu zdálo, že číslo ani nepatří k žádnému
finskému mobilu.
"Jonne Aaron," ohlásil se blonďák do telefonu.
"Tady
Helena Liimatainenová, pravnučka Julie Liimatainenové, vaší tety,"
ozval se ze sluchátka něžný dívčí hlas. Mluvil finsky, ale s nějakým
podivným přízvukem.
"Jo, jasně. brácha říkal, že asi budete volat," odpověděl Jonne.
"Chtěla jsem vám, jen oznámit, že vám prababička odkázala svou oblíbenou chatu v horách."
"Vážně? Super! A kde?"
"V Krkonoších."
"Kde?!" vyjekl Jonne.
"V České republice," vysvětlila dívka.
"Jo, jasně," kývl Jonne. *Pak se budu muset mrknout do atlasu.*
"Nevíte, kde to je, viďte?" zeptala se pobaveně.
"No, ani moc ne…" přiznal Jonne. "Jak to tam teď vypadá na horách?"
"Je tady sníh. Spousta sněhu. Ideální na lyžování."
"Aha… tak já teď… já teď už budu muset zase jít…" vykroutil se Jonne z možnosti dalšího pokračování hovoru.
"Jistě,
chápu. Tak brzy na slyšenou," rozloučila se dívka. Jonne se ujistil, že
skutečně položila sluchátko, poté mobil položil zpátky na postel, opět
přikryl látkou a vtiskl mu jemný polibek.
"Tak spinkej, lásko.
Taťka si musí jít zanadávat," rozloučil se s Nokčou, vyšel do předsíně a
spustil: "Kdo to kdy slyšel, aby někde v Africe měli touhle dobou
sníh?! Kdo slyšel, aby tam vůbec NĚKDY měli nějakej sníh?! A na co mi,
kurva, je chata v horách, když do prdele ani neumim lyžovat?!"
Žádné komentáře:
Okomentovat