Růžovej Jonnísek nakonec
skutečně všechno zařídil, takže už následujícího dne v pět hodin ráno
stepovala v letištní hale podobná skupinka pěti lidí, kteří čekali na
letadlo, jež mělo údajně za hodinu odlétat. Pěti? Správně, Jonne chyběl.
Vtip byl totiž v tom, že letadlo odlétalo až v devět…
"Jonne!
Za tohle se ti pomstím! A spolehni se, že tě to bude bolet! Hodně
bolet!" sliboval Antti, když se ke skupince konečně přidala známá růžová
osoba.
"Proboha, vy vypadáte! Jako kdyby jste tady čekali tak
od půl pátý! To je hrozný, jak někdo vstává brzo…" zavrtěl Jonne
nevěřícně hlavou a vydal se směrem k odbavovací hale. Kluci se poslušně
vydali za ním, občas utrousili poznámku o své nenávisti k rannímu
vstávání, ale ještě častěji nadávali na Jonneho debilní vtipy. Nakonec,
po několika hodinách letu, dorazili až do Prahy. Na letišti je čekal
nějaký postarší muž.
"Dobrý den, pánové. Jsem váš řidič,
slečna Helena mi nařídila, abych pro vás přijel. Ona už čeká přímo v
chatě. Máme před sebou několik hodin jízdy, tudíž mě prosím i s vašimi
zavazadly račte následovat," odříkal muž.
"Vole, my máme i vlastního řidiče!" zajásal Antti.
"A jak se vlastně jmenujete?" zeptal se Jonne zdvořile.
"Alfred," odpověděl řidič odměřeně.
"Alfie!" ozvalo se sborově z úst všech členů skupiny.
"Račte,
pánové," otevřel řidič dveře velké dodávky, upravené tak, aby zároveň
mohla sloužit i jako mikrobus. Kluci naházeli prkna a tašky na podlahu,
pohodlně se posadili (Antti co nejdál od Jonneho a Christuse, co kdyby
na něj něco z těch jejich růžových bundiček vyskočilo?!) a vyjeli. Cesta
ubíhala rychle, nejspíš proto, že členové skupiny se celou tu dobu
snažili dospat ten příšerný hodinový časový posun oproti Finsku. Nakonec
auto zastavilo před obrovskou vilou přímo uprostřed zasněžených hor.
"No ty krávo!" ujelo Anttimu.
"Tak to je bejvák!" pokýval Jonne uznale hlavou.
"Můžu kouřit vevnitř nebo musím chodit ven?" optal se bleskově Larry.
"Pokud jde o mě, hul si, kde chceš. Ale radši se ještě zeptej tý mladý slečinky, jestli jí to nebude vadit," požádal ho Jonne.
"Slečna
Helena je taktéž náruživá kuřačka, takže té to zaručeně vadit nebude.
Račte tudy," otevřel Alfred dveře domu. Larry si ještě před vstupem
dovnitř stihl zapálit cigaretu. Celá skupina (včetně doutnajícího
kytaristy) se spolu s taškami a pouzdry s prkny pod Alfieho vedením
přesunula do obrovské haly, jež byla zároveň i obývacím pokojem. "A nyní
mě omluvte, pánové. Bydlím v městečku dole, kdyby mě tu bylo potřeba,
stačí jen zavolat. Sbohem," pronesl ještě řidič a vycouval ze dveří.
"Vítám
vás," ozvalo se náhle za kluky. Všichni nadskočili, otočili se a - Na
schodišti před nimi stála krásná dívka s vlnitými havraními vlasy, očima
jako dva smaragdy a postavou bohyně. Při tom pohledu všem členům
skupiny poklesla čelist. Larrymu dokonce vypadla z úst cigareta.
"A-ahoj," vykoktal po chvíli Jonne. "Helena, předpokládám."
"Přesně tak. A ty jsi Jonne?" zeptala se malinko udiveně.
"To
jsem přesně já," usmál se. "A tohle jsou mí přátelé - Christus, Antti,
Jay a Nakki. A to, co ani neudrží v hubě cígo, to je Larry," představil i
zbývající členy skupiny, kteří se už dokázali vcelku vzpamatovat z toho
šoku, že Jonne má tak krásnou příbuznou. Jediný, kdo byl ještě poněkud
vyvedený z míry, byl Larry. A cigareta už pomalu začínala propalovat
koberec.
"Těší mě," kývla dívka mírně hlavou. "Hele, je ten s tim cígem v pohodě?" zeptala se starostlivě.
"Já nevím… Larry?" oslovil ho Christus opatrně. "Larry!"
"Počkej, nech to na mě," odstrčil ho Antti. Dal svůj obličej těsně k tomu Larryho, mile se usmál. "LARRY!" zaječel vzápětí.
"Co?! Co je?!" povyskočil Larry a nenávistně se na Anttiho zadíval.
"Nic,
jen jsi byl malinko mimo," zasmál se Nakki. "Ale ani se ti nedivím,
taková kráska se nevidí každý den," polichotil Heleně. Ta se ovšem ani
nepousmála.
"Larry! Sebral by sis laskavě to cígo?!" řekl Jonne výhrůžně.
"Jo! Jasně! Promiň," shýbl se Larry a bez zaváhání si cigaretu vložil zpět do úst. Helena se na něj zálibně zadívala.
"Asi
si budete chtít vybrat pokoje, viďte?" zeptala se dívka. Kluci svorně
kývli. "Tak pojďte, provedu vás tady. Nevadilo by vám, kdybych pár dní
zůstala tady s vámi? Chtěla bych si taky malinko zalyžovat, víte?"
vykládala cestou do podkroví.
"Vadit?" zeptal se Jonne překvapeně.
"Jestli tady chcete být sami, samozřejmě-" začala Helena.
"Vůbec
nám to nebude vadit! Budeme jenom rádi, když tady budeš!" ujistil ji
spěšně Larry, za což ho Helena odměnila zářivým úsměvem.
"Dobře.
S prohlídkou začneme odshora, takže tady je první pokoj. Ale nevím,
nakolik se vám bude líbit," řekla omluvně a poté otevřela dveře. Stěny
místnosti, jakožto i všechny doplňky a nábytek, byly sytě růžové.
"Ten chci já!" vykřikli současně Christus i Jonne. Pak po sobě navzájem vrhli výhrůžné pohledy.
"Povídám,
že TENHLE je MŮJ!" zavrčel Christus, rychle popadl svou růžovou tašku a
růžové pouzdro na snowboard, vběhl do pokoje a skočil na postel.
"Pokud tě to potěší, vedle je ještě jeden, malinko světlejší," oznámila Jonnemu Helena, která jen stěží zadržovala smích.
"Ten je můj!" zaječel Jonne a o pár vteřin později se už i on rozvaloval v hebounkých růžových saténových peřinách.
"Vstávej, Růžováčku!" nakoukl do pokoje Antti. "Pokračujem v prohlídce!"
Nakonec
to byl právě Antti, kdo obsadil jeden ze dvou zbývajících podkrovních
pokojů (ten se všemi stěnami černými, samozřejmě). Ostatní kluci (a
Helena taktéž) bydleli o patro níž. Larry v pokoji, jehož stěny byly
obloženy dřevem stejné barvy, jako jedna z Larryho kytar, Nakki v jasně
rudém a Jay v modrém. Než se všichni konečně vybalili, byl už čas
večeře. Nebo spíš klábosení za vytrvalého pojídání obložených chlebíčků,
které připravila Helena.
"A zejtra ráno je budíček v devět a
jde se na svah!" připomněl ještě Larry, než se kolem jedenácté šli
všichni obyvatelé domu uložit ke spánku.
"To je hrozný…"
povzdychl si Jonne, když už byl v bezpečí svého pokoje. "Moje poslední
ráno v životě a on mě ani nenechá pořádně vyspat!"
Žádné komentáře:
Okomentovat