pátek 29. března 2013

Negative na prknech 6/36

A co všechno se hned na začátku prvního dne stane?
 
 
"Vstávát!" rozlehlo se už v osm ráno chatou.
"Antti, ty hovado! Takhle spustíš lavinu!" vyšel Jonne z pokoje. "Navíc funguješ o hodinu napřed…"
"Nevadí," nakoukl do podkroví Larry. "Snídaně už se podává dole!"
"Já už letím!" vylezl z pokoje Christus. Na sobě měl jen sladce růžový župánek.
"Tak bacha, abys i s touhle hrůzou neletěl ze schodů," poodstoupil Antti do vzdálenosti, kterou považoval za bezpečnou. Po nějaké té chvíli nadávání na tak časný budíček se konečně všichni shromáždili v jídelně.
"Helen, všiml jsem si správně, že prakticky hned vedle chaty je vlek?" zeptal se Jonne, zatímco do sebe cpal housku s máslem.
"Ano, to je," kývla dívka. "A je soukromý! Prababička ho nechala vybudovat. Pochopitelně sem občas zajde někdo z okolních chat, protože tu nejsou fronty. A ti, co přijdou, jsou ochotni zaplatit mnohem víc, než na normálním vleku. Jen aby si mohli v klidu zalyžovat."
"Zajímavej způsob, jak vydělat prachy," ocenil to Nakki.
"Ale tak to přece vůbec nebylo myšlený!" odbyla ho Helena. "Jen abyste věděli - vlek vede až nahoru na kopec, ale zhruba v polovině je taková krátká rovinka, na které se dá taky vystoupit a dolů sjet odtamtud."
"Myslím, že dneska budeme jezdit jen do tý půlky," pousmál se Larry nervózně. "Přece jen na tom budem stát poprvý."
"Dobře. Ale já budu jezdit až nahoru," oznámila mu. Z jejího pohledu se dala vyčíst určitá výzva, jež měla patřit pouze jemu.
"Já taky! Přece nejsem žádnej-" vytahoval se Antti, ale ještě dřív, než stihl doříct, přiletěl mu od Nakkiho pohlavek.
"Nemluv sprostě před dámou!" pokáral ho klávesák.
"Tohle bolelo," fňukl Antti.
"To byl účel, vole," vysvětlil Nakki.
"Dost, kluci! Oblíct a vyrážíme!" nařídil Antti. Všichni bez sebemenšího zaváhání vyrazili do svých pokojů. Za dvacet minut se po jednom začali trousit dolů, všichni s prkny v rukou. Zajímavé, jak všichni se svými snowboardy dokonale ladili. Jonne se předváděl ve zbrusu novém růžovém overálku, růžovém péřovém boa, růžových rukavicích a plyšové čepici téže barvy. Christus měl na sobě bílé(!) bokové oteplováky, svítivě růžovou bundičku, růžovou čepici z neidentifikovatelného materiálu a růžovo-bílé rukavice. V kontrastu s nimi byl Antti ve svém černém kompletu (čepici ani neměl, jen černou čelenku), Nakki oblékl červeno-bílou kombinaci, Jay šel do modro-černé a Larry na sobě měl černo-bílou kombinézu (na jejíž záda zavíracími špendlíky upevnil velkou fotografii Bruce Kulicka).
"No, na vás je teda pohled," ozval se za nimi smích. Ze schodů pomalu scházela Helena, na sobě měla černo-fialový overal, který ještě víc zdůrazňoval její tvary. "Tak můžeme jít?"
"A kde ty máš svoje lyže?" zeptal se Larry, když všichni vyšli ven a Helen zamykala.
"Ve skladišti u vleku. Taky si tam pak prkna můžete hodit," usmála se. "Tak jsme tady!" oznámila po chvíli vytrvalého šlapání úzkou cestičkou v hromadě sněhu. "Tohle je Ahti, obsluha vleku. Původem je Fin, ale jinak už pár let žije v Česku. Pomůže vám, abyste se nezabili už tady dole," představila jim sympatického tmavovlasého mladíka.
"Ahoj! Jste Negative, viďte? Už jste na tom někdy stáli?" zeptal se Ahti.
"Ne, vystupujem v půlce. Jen tenhle debil jede až nahoru," kývl Jonne hlavou směrem k magorovi v černém.
"A já jako obvykle, Ahti. Rozjeď to!" postavila se Helena na "nástupiště".
"Jistě, madam!" zasalutoval Ahti, chvíli něco kutil v malé boudičce a vzápětí se vlek rozjel. Helen zachytila první pomu a už se vezla nahoru. "A teď vy," vyzval kluk členy skupiny.
"Já jdu na to!" upevnil si Antti jednu nohu do vázání, zachytil pomu a-
"Ty vole! On to vážně vyjel až nahoru!" podivil se Jonne. On i všichni ostatní kluci stáli na svých prknech uprostřed té kratičké výstupní rovinky v polovině kopce. Helena kolem nich už podruhé elegantně prosvištěla na svých lyžích.
"Tak jedem dolů, ne?" navrhl Larry.
"Ty vole, taková vtíravá otázka…" začal Nakki opatrně.
"Jak se to vlastně rozjíždí?" dořekl Jay.
Odpověď na tuhle otázku našel Antti, tudíž bychom se asi na chvíli měli přesunout za ním. Černý magor totiž skutečně vyjel až nahoru na kopec, tam upevnil do vázání i druhou nohu, s velkou námahou se postavil, poskočil, přičemž se prkno srovnalo kolmo ke svahu a - rozjel se! Teď by asi nezaškodilo pár vteřin sledovat pouze jeho myšlenkové pochody: *Já jedu! Já vážně jedu! Dokázal jsem to! Jedu! Ježiš, to je super! Boží! Já letim! Jen si tak svištim… Ale počkat… Už to jede nějak podezřele rychle… Asi by to chtělo malinko…*
"Kurvá, jak se to brzdí?!" zaječel, když projížděl okolo kluků (kteří se, mimochodem, stále nepohnuli z místa) takovou rychlostí, až za ním dredy divoce vlály.
"Kurva, jak to rozjel?!" podívali se na sebe ostatní členové kapely.
"Já myslim, že měl nohy nějak takhle," poskočil Jonne a najednou svištěl dolů z kopce. "Vole, já na to asi přišel!" křičel cestou. Ovšem brzy si uvědomil něco, co Antti věděl už dlouho - nemá tušení, jak rozjeté prkno zastavit! A řítil se přímo na jakousi snowboardistku v černém, se kterou si ještě před chvílí povídala Helena. *To mám za to, že myslim!* stihl si ještě pomyslet.
"Vole, Valo, seš super kóča! Nenervuj se! Prostě to do něj nějak nenápadně napálíš a ten zbytek už přijde sám," uklidňovala se zatím dole u vleku "dívka". Vzápětí už se válela dolů ze svahu, společně s nejmenovaným zpěvákem v růžovém overalu. Antti se už mezitím zastavil o sněhovou závěj. A to tím stylem, že ven trčely pouze nohy od kolen dolů a snowboard.
"Jé, ahoj," usmál se Jonne na dívku, když se konečně dokutáleli. Skončili v mírně kompromitující pozici - dívka ležela na zádech na zemi a Jonne na ní tak, že jí naprosto dokonale viděl do jejích modrozelených očí. "Smím se tě zeptat na jméno, krásná neznámá?"

Žádné komentáře:

Okomentovat