neděle 24. března 2013

Negative na vojně 14/45

K Larrymu dorazily šťastné novinky!
 
 
"Kluci! Kluci! Vy jste už něco zjistili? Kde mám Vicky? Kde jsou moje Vicky?!" vyskočil do té chvíle očividně zničený Larry ze své postele a hrnul se k Anttimu a Jonnemu. Christus trucoval venku. Kvůli tomu, že Antti stále ještě urážel růžovou.
"Hele, Larríku," pokusil se ho Antti malinko uklidnit.
"Kde jsou? Kde jsou?!" poskakoval Larry.
"Ve stanu na ostrůvku uprostřed jezera," odpověděl Jonne.
"Jdu pro ně!" vyrazil Larry ze dveří.
"Počkej, ty pako!" chytil ho Antti do tílko a vtáhl zpátky dovnitř. "Teď tam je generál!"
"To mě nezajímá!" vysmekl se Larry z kusu látky a polonahý vyběhl ven.
"Jau!" ozval se zpod schodů vyčítavý hlas.
"On zakopl o Christuse!" vyjekl Antti a vyběhl před chatku. Tam spatřil už jen Larryho vlasy, mizící v lesíku a jednu růžovou osobu, ležící na trávníku, s rukama i nohama rozhozenýma do stran. A bez jakéhokoli výrazu ve tváři.
"Chudák Chris," zašeptal Jonne. "Už to má za sebou."
"Ne, to ne… Kristianku!" zaječel zoufale Antti a vrhl se k bezmocnému růžovému tělu. "Kristiane, vzbuď se, prosím tě! Chrisi, vždyť si ještě musíme zahrát to pexeso! No tak prober se! Co ti je?"
"Bolí mě hlavička," zakňučel Chris a pomalu otevřel oči. "Co mě to přejelo, sakra?"
"To byl Larry," usmál se šťastně Antti. "Pojď, půjdeš dovnitř a lehneš si do postele. Jonne, v chatce mám misku, nabereš do ní z jezera trošku vody, abych Chrisovi dal na hlavičku obklad. Nakki, Jayi, vy byste možná měli jít najít Larryho."
"On se o sebe postará," mávl Nakki rukou. "Já jdu chcípnout."
"Já taky. Ale ven," prohlásil Jay, posadil se na zem a opřel se o boční stranu schodů.
"Dobře, jak myslíte. Kristianku, pojď. Zvedni se. Pomalinku…" pomáhal Antti Christusovi na nohy. Pak ho pomalu odvedl do chatky číslo dvě, aby mu mohl poskytnout náležitou péči.
Larryho dobrodružství
Tou dobou, kdy Antti ošetřoval Christuse, Larry, přikrčený jako divá šelma, obíhal kolem jezera, aby zjistil, od kterého břehu je ostrůvek nejblíže. Nakonec se - po několika hodinách, přesto stále nikým nezpozorován - vrátil zpět na nyní ztichlé prostranství před chatkami. Všichni byli na večeři! Larry vycítil svou příležitost. Ale bohužel zároveň s tím vycítil i vůni guláše linoucí se z jídelny.
"Do prdele, zrovna dneska musí bejt moje oblíbený jídlo?!" zavrčel, změnil směr nenápadného plížení a vyrazil k nízké budově, jejíž okna vesele zářila do postupujícího soumraku. Nenápadně se vmísil do davu. Guláše si poručil celý talíř. V jídelně bylo stále polonahému Larrymu příjemné teplíčko. S mírně paranoidním pohledem v očích se posadil do koutku místnosti (na židli, ne na zem, samozřejmě), talíř si položil na klín. Pustil se do jídla. V jeho krku bleskově mizely knedlíky, omáčka i maso. Nakonec si musel jít i přidat. Čtyřikrát, abychom byli přesní.
"Hele, kohopak to tady máme?" ozvalo se zrovna ve chvíli, kdy náš hrdina dojídal pátý talíř.
"Co chcete?!" prohlížel si Larry pološíleně Jonneho s Anttim.
"Kde jsi byl?" zeptal se Jonne. "Báli jsme se o tebe."
"A Kristiankovi je kvůli tobě zle," dodal naštvaně Antti. "Dokonce ani pexeso nechtěl hrát!"
"Kdo je Kristianek?" těkal Larry nervózně očima.
"No přece Christus!" zatřásl s ním zoufale Antti. "Náš Christus, takový to růžový, nepamatuješ se na něj?!"
"Ale jo," mávl Larry rukou. "Jen nevím, že mu říkáte Kristianek."
"Tak odpoví mi konečně někdo?!" zaječel stále ignorovaný Jonne.
"Generál je tady!" zašeptal vzrušeně Larry.
"Jo, teď přišel, proč?" odvětil Antti, který to považoval za otázku.
"Musím jít. Pryč," řekl rychle Larry, hodil do sebe poslední lžíci guláše, odhodil talíř a vyběhl z jídelny. Za sebou zanechal mírně nechápajícího Anttiho s Jonnem.
Larry se pomalu plížil k jezeru. Vybral si cestu v co největším stínu stromů, aby ho z jídelny nebylo možné zahlédnout. "Vicky, miláčku, neboj se, neboj. Už brzo budu s tebou, s váma všema!" šeptal si pro sebe.
Na břehu shodil z nohou boty. Pak i ponožky. Špičkou palce ozkoušel teplotu vody, ačkoliv věděl, že i kdyby byla v záporných hodnotách, nedokázalo by ho to zastavit. Chvíli se rozhodoval, jestli nesundá i kalhoty. Ne nechá si je. Přece nebude pobíhat po tom ostrůvku jen v trenýrkách. Pokud ovšem trenýrky vůbec má.
Skočil do vody. Elegantní šipkou, doprovázenou ještě elegantnějším šplouchnutím. Když se po celé půlminutě vynořil zhruba metr od břehu, s břichem pořádně odřeným od písku na dně, začal plavat. Kraul po necelých deseti metrech vystřídala prsa, ta po třiceti metrech styl čubička. A po dalších šedesáti namáhavých stocentimetrových jednotkách Larry rezignoval, položil se na záda a pomaličku, za pomoci lehkého kopání nohama, překonával posledních sto padesát metrů, které ho dělily od objektů jeho touhy.
"Jo!" zvedl vítězně ruce, když po hodince narazil hlavou do písečného břehu. Spěšně vstal. Okamžitě spatřil stan, který generál odpoledne postavil. Ihned se k plátěnému objektu vydal. Po chvíli se nocí rozneslo bolestné zavytí. Na vchodu do stanu byl zámek!
"Ne! Ne! Ne! Ne!" ječel Larry a lomcoval tím malým kouskem železa, který ho stále ještě dělil od jeho lásek. "Povol! Říkám ti povol, ty hajzle! Povol! Prosím! Prosím! Pro- DĚKUJU!" Zámek mu zůstal v ruce. Ovšem nebylo to díky žalostným prosbám, jak se Larry domníval, nýbrž pouze a jedině díky tomu, že generál poněkud pozapomněl zamknout.
Larry rozepnul stan. Tam, přímo uprostřed podlážky, obklopená svítícími reflektory (aspoň v Larryho hlavě tomu tak bylo) stále jeho milovaná černá taška.
"Vicky!" vykřikl náš hrdina. Jen marně zakrýval slzy dojetí, jež se mu řinuly z očí. Otevřel hlavní kapsu. Popadl plnou hrst cigaret, z boční kapsy vytáhl zapalovač (modrý, s obrázkem nahé ženy) a vyběhl ven. Opřel se o jediný strom, který na ostrůvku rostl a zapálil si první ze svých Vicky. O deset minut později už se nad ostrovem vznášel lehce namodralý dým…

Žádné komentáře:

Okomentovat