Následující dvě hodiny se
Jonne kochal slastným pocitem nad dobře vybraným úkrytem. Děkoval náhodě
za to, že mu zabránila schovat se za pařez hned vedle toho Larryho a
namísto toho ho uvrhla do jámy, kde až dosud zůstal neobjeven.
Generál
byl oproti tomu nucen vyhlásit několik nových kol ukrývání a poněkud
omezit počet hráčů. Ani Anttiho se totiž nepodařilo vypátrat. Od prvního
do čtvrtého ze zbývajících kol bylo navíc nutno vyškrtnout ze seznamu
dalšího hráče, neboť Erika si našla úkryt, který se samotnému generálovi
podařilo najít až po třech velmi podrobných prohlídkách lesa.
"Dobře,
vojíni, konec hry," zavelel nakonec generál. "Zdá se, že Aatamila a
Liimatainen - i navzdory všem zákazům - tento prostor opustili! Což pro
ně bude znamenat trest!"
"Tak to teda ne!" ozvalo se něco, co se až dosud tvářilo jako velmi nenápadný, větvemi zakrytý kopeček.
"Ááá!" zaječelo v odpověď něco, co leželo v podobně velmi nenápadné jámě hned vedle onoho domněle přírodního útvaru.
"Co to bylo?!" trhl sebou generál.
"Ááá!" zopakovala jáma. O okamžik později se z ní začal drápat Jonne.
"Dobrá, tak už jen Aatamila," kývl generál.
"Ono to promluvilo! Ten kopec mluví!" ječel Jonne a pokoušel se schovat za Jayova záda.
"Ano,
ten kopec mluví," řekla hromada hlíny. Spousta listí a větví se
odhrnula a na světle se konečně objevila Anttiho tvář. "Copak sis vážně
myslel, že bych zdrhnul?" otočil se na svého dědečka. "Já?! Aatamila?!
Na vojně ke konci už věděli, že každej zdánlivej kopec nebo hromada
větví můžu bejt já..."
"Opravdu, Antti," uznal generál. "Zmátl
jsi mě. A Liimatainen taky. I když nemohu popřít, že se mi zdálo
zvláštní, že vaše stopy tak náhle někde končí."
"Stopování asi není tvoje nejsilnější stránka, co?" uchechtl se drze Antti.
"Většina těch, co se sem kdy dostanou, se schovává za stejný pařez jako Markkula," mávl generál rukou.
"Mám velet odchod, pane?" dotázala se Erika.
"Nezapomínáte na běh kolem jezera, Aatamilová?!" napřímil se generál.
"É... ano, pane," uznala Erika. "V tom případě žádám o povolení odvést vojína Liimatainena."
"Proč?" chtěl vědět generál.
"Má dělat oběd, pane," připomněla Erika.
"Dobrá, povolení se uděluje," kývl generál. "Liimatainene!"
"Ano, pane?" otočili se shodně oba bratři, neboť každý z nich si myslel, že generál řve na něj.
"Liimatainen, Ville!" upřesnil generál. "Odchod! Půjdete si s Aatamilovou odpykávat svůj trest!"
"Super..." vydechl Ville.
"Jen
se netěš, hajzlíku," zasyčela mu dívka do ucha. "Čeká na tebe celá
hromada brambor. A pak samozřejmě nádobí! Sám budeš jíst nejdřív za tři
hodiny."
"NE! Kluci! Pomoc!" ječel Ville, zatímco ho Erika násilím táhla z lesa.
"Mně je brášky líto," posmutněl Jonne, když hlas jeho mladšího bratra zanikl.
"Nemusí," pronesl generál a vypjal hruď. "Pomůže mu to, aby se stal mužem!"
"Můj bráška?" kníkl Jonne.
"Jo, tvůj bráška," zasmál se Antti a vzal Jonneho kolem ramen. Do Christusových očí se začal vkrádat šílený lesk.
"Vojíni!"
zařval generál, aby upoutal pozornost všech přítomných. "Nyní poběžíme
kolem jezera! Až dorazíme do tábora, budete mít zhruba hodinu volno, pak
bude oběd! To ovšem závisí na tom, jak dlouho vám běh bude trvat!"
"Myslíte, že dneska vůbec budete jíst?" naklonil se Antti k ostatním.
"Poběžíme jako SKUPINA!" upozornil generál. "Všichni společně a mírným tempem, aby i ti nejslabší stačili!"
"Do hajzlu, to se mám plazit jako nějakej šnek?!" zaúpěl Antti.
"Už to tak vypadá," přisvědčil generál. "Musíte držet pospolu! Jasné?!"
"Jasné..." odpověděli líně všichni nastoupení.
"Tak tedy pozor! Vyrážíme!" zařval generál.
Na
tento povel se skupinka mírným (skutečně velmi mírným) poklusem vydala
ven z lesa. Tento úkol se - i navzdory množství pádů přes kořeny stromů -
nakonec podařilo splnit. Bohužel ty dvě minuty většinu běžců tak
vyčerpaly, že nebyli schopni dál pokračovat v cestě.
"No tak
POHYB!" pokoušel se generál vzpružit je svým příkladem. Proto vytrvale
pobíhal okolo, dokud první člověk nevstal. "Výborně!" pochválil generál
Jonneho (ano, JONNEHO). "Vstávejte! Pokračujeme! V táboře nás zajisté
čeká výtečný oběd!"
"Ale Ville neumí vařit," podrbal se Antti na hlavě.
"Nevadí, Aatamilová mu pomůže!" mávl generál rukou.
"Jo, tak ta mu pomůže. Ale asi trošku jinak," ušklíbl se Nakki.
"Ptal se někdo na váš názor, Kokkonene?!" zařval generál.
"N-n-ne, p-pane," vykoktal Nakki.
"Tak nám ho v tom případě nemusíte sdělovat!" obořil se na něj generál.
"J-jistě, pane," kníkl Nakki.
"A vy ostatní!" křikl generál na celou válející se skupinku. "Vstávat! Běžíme!"
Žádné komentáře:
Okomentovat