neděle 24. března 2013

Negative na vojně 37/45

První skupinka musí řešit menší... zádrhel.
 
 
Putování skupiny číslo jedna
"Ty vole, tak tohle je vážně super!" vybuchl Christus, když dodávka, jež je před okamžikem vysadila, odkodrcala do lesa. "Jsme ztracený někde uprostřed lesa, do tábora se máme dostat podle nějakýho kusu papíru a když se nám to nepovede, tak umřem hlady a žízní, protože zásoby nám určitě dali jen na jeden den, navíc v noci zmrznem, protože nemáme spacáky ani stan! Antti, proč se mi tohle všechno musí dít? Já nechci umřít mladej! A už vůbec nechci umřít v nějakým zkurveným lese!"
"Kristiane, klid!" zatřásl s ním Antti. "Dej mi tu generálovu mapu a já nás odsud dostanu!"
"Já myslel, že ji bereš ty!" vytřeštil Christus oči.
"Počkej, vždyť jsem ti jasně říkal, ať ji vezmeš, do prdele!" zařval Antti.
"Vážně? Tak jsem ji, do prdele, teda nevzal!" vřískal Christus.
"Fajn, tak v tom případě umřeš mladej - a v lese!" odstrčil ho Antti.
"A ty ne?" ušklíbl se Christus.
"Ne! Protože JÁ cestu najdu, TY ne!"
"Nechal bys mě tady?"
"Klidně!"
"Proč, kurva?!"
"Protože jsme, kurva, mohli mít naprosto klidnou a pohodovou cestu, jen kdybys vzal tu pojebanou mapu, Kristiane!"
"Nic ti nebránilo ji vzít! Proč jsem na to měl myslet zrovna já?! Antti, kam jdeš?!"
"Pryč! Od tebe, ty idiote!" zaječel Antti a zmizel v houští.
"Anttínku?!" zašeptal Christus. "Anttíku! Anttíku, vrať se!" vzlykl, sesul se k zemi a zcela nepokrytě se rozplakal.
Po deseti minutách, kdy lesem znělo pouze Christusovo zoufalé skučení, které suverénně přehlušovalo tiché klapání ozubených koleček v Anttiho hlavě, se křoví znovu rozhrnulo.
"Kristiane, mohl bys sklapnout?" požádal Antti. "Snažím se vymyslet jak nás z týhle kaše dostanu!"
"Anttíku!" zajíkl se Christus. "Tys mi neodešel!"
"Přece bych tě tady jen tak nenechal, Kristianku," usmál se Antti. "Ty bys ještě někde zabloudil a umřel bys mi... Chrisi, kurva, co to děláš?!" zaječel, když Christus náhle vyrazil a vrhl se mu do náruče. Vzápětí se oba váleli po zemi.
"Miluju tě, Antti, miluju!" pošeptal Christus a začal basáka divoce líbat.
"Počkej... počkej..." poprosil Antti. "Počkej, cos to říkal?!" vytřeštil náhle oči.
"Jsi zlatej, žes mě tady nenechal!" zazubil se Christus.
"Ne, formuloval jsi to trošku jinak," opáčil Antti. Právě si začínal uvědomovat, jaké pocity v něm vyvolala Christusova předchozí slova. A rozhodně to nebyly pocity nepříjemné...
"Myslíš to, že tě miluju? Toho si nevšímej."
"Proč ne?"
"To já jen tak. V rozčilení," začervenal se Christus.
"Aha. Rozčilení," kývl chápavě Antti. "Tak ze mě možná radši vstaň."
"Proč? Mně se tahle poloha líbí... Jen kdyby mě něco netlačilo do stehna!"
"Vidíš, něco tě tlačí. Tak vstaň."
"Nechci!" protestoval Christus. "Antti, polib mě..."
"Polib si sám," odbyl ho Antti.
"Ne, polib mě ty," přikázal Christus a přiblížil svůj obličej k Anttiho rtům.
"Fajn, jak si přeješ," zavrněl Antti, obtočil ruce kolem Christusova těla a vášnivě ho políbil.
"Antti! Ještě!" sténal Christus.
"Vstávej," přikázal Antti a odtrhl se.
"Proč?!" zakňučel Christus.
"Protože si tě chci opřít o strom!"
"Zešílel jsi?! Budu mít špinavý záda! Vždyť tady všude jsou lišejníky!"
"Co jsi to řekl?!"
"Že tady jsou lišejníky a já od nich nechci mít špinavý záda! Antti, copak nemůžeme zůstat na zemi?"
"Lišejníky! Kristiane, ty seš génius!"
"J-já?"
"Lišejníky! Lišejníky vždycky rostou na severu! A nás vezli na jih! Chrisi, už vím kudy domů!"
"Vážně?" rozzářily se Christusovi oči.
"Jo! Vstaň a můžeme vyrazit!" zasmál se Antti.
"A nepočkalo by to třeba?" pohladil ho Christus po tváři.
"Proč?" zadíval se na něj nechápavě Antti.
"Chci tě, kocourku..." zamumlal Christus. Jeho rty se toužebně přisály na ty Anttiho. Ruce sebejistě vklouzly pod upnuté tričko...

Žádné komentáře:

Okomentovat