Přátelé 8/24

 Tak jo, ehm... Vítejte na nový verzi Finnu. Snažila jsem se, aby tý původní byla aspoň trochu podobná, ale to víte, bez rytí se v HTML to do tý podoby nastavit nepůjde a já se v HTML rýt fakt neumím, takže... vám musí asi stačit tohle. Ale hele, důležitý je, že jedeme dál, no ne? Snad se vám bude zamlouvat. Tahle kapitola nepatří tak docela k nudnejm...

Kéž bych si tak dokázal vzpomenout, kdy se to tak neskutečně rozjelo. Přišlo to postupně, hádám. Začali jsme spolu trávit trochu víc času než dřív. Většinou čistě přátelsky, jen občas se NĚJAK stalo, že to skončilo Japovým zatraceně hlasitým orgasmem.
Někdy jsme prostě jen tak leželi u televize, popíjeli pivo a docela příjemně se nudili. Povídali jsme si. Vtipkovali.
A najednou jsme se políbili. A moje ruka vklouzla do jeho kalhot. Ani si o to nemusel říkat.
Vždycky jsem ho nekouřil, ne. Někdy to bylo vážně jen rukou. Nelíbilo se mu to o nic míň, aspoň se tak netvářil. A aspoň jsme se mohli líbat.
Líbat...
Líbali jsme se MNOHEM víc než kdy dřív. Jak se to stalo? Netuším. A nemínil jsem to zkoumat. Líbilo se mi to.
Skoro by to mohlo vypadat, že jsme PÁR, ale kdepak. Nikdy. To by vypadalo jinak.
V prvé řadě bychom spolu měli SEX.
V té druhé bych nemohl mít sex s nikým jiným.
Ne, že bych ho za poslední měsíc měl.
Co mě Japa poprvé poprosil o to, abych ho přivedl k orgasmu, jediný, kdo k orgasmu přiváděl mě, jsem byl já sám.
Nedoufal jsem, že se to změní. Že mě někdy udělá Japa. Třeba jen rukou.
Líbilo by se mi to? Jistě, že ano. Ale nikdy bych o to Japovi neřekl. Leda bych se opil. Hodně opil. A možná ani pak bych nesebral odvahu, protože mi bylo naprosto jasné, jak by ho to vyděsilo, jak by...
Jasné? No, asi jsem byl v tomhle tak trochu vedle.
Protože když to trvalo jen něco málo přes měsíc, Japa mě chytil za ruku, když jsem se po jeho orgasmu mínil vypařit do koupelny.
„Proč mě nikdy nenecháš, abych tě taky udělal?“ zeptal se tiše.
„Cože?!“ vytřeštil jsem oči.
„Proč mě nenecháš udělat tě?“ zopakoval klidně. „Proč vždycky... utečeš?“
„Já neutíkám,“ kousl jsem se do rtu. „Já jen... Nenapadlo mě, že bys někdy CHTĚL...“
To byla lež, napadlo mě to. Ale jen v nejdivočejších snech, nikdy ne reálně.
„Není to nefér, když si užíváš jen ty?“ pousmál se. „Nebo se ti to líbí víc, když si to děláš sám, no?“
„Jasně, že ne,“ ušklíbl jsem se.
„Tak vidíš. Pojď zpátky...“ zakřenil se a stáhl mě do postele.
„Ale...“ polkl jsem. „Nemusíš, jestli nechceš, mně to nevadí, když...“
„Zmlkni, Jukko,“ zavrčel. „Prostě si to užij.“
V očích měl takový divný, jakoby omámený výraz. Měl jsem pocit, že si ani neuvědomuje, co se chystá udělat. Že je zblblý dobrým orgasmem, že mu prostě tak trochu přeskočilo, že za normálních okolností by to udělat nechtěl.
Ale to byla jen malá částečka mého mozku, která mi tohle říkala, ten nenápadný kousek zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Byla to ta většina, co teď převládla, ta bezstarostná, ta, co nikdy nemyslí na následky, ten Sir Christus ve mně.
Ten se sebevědomě usmál a nechal se políbit, nechal se převalit na záda a nechal si Japovými trochu nervózními prsty rozepnout poklopec.
Zavzdychal jsem, když mě vzal do dlaně, částečně abych ho povzbudil, částečně prostě jen proto, že cítit na sobě po tom víc jak měsíci jinou než vlastní ruku bylo prostě skvělé.
Po chvíli jsem už ale vzdychal zejména kvůli tomu, že mu to vážně šlo. Ach, zatraceně, hodně dobře mu to šlo. Přímo skvěle, dalo by se říct.
Asi jsem neměl být překvapený. Sakra, on nebyl žádné nezkušené pískle, ve třiceti musel moc dobře vědět, jak si udělat dobře. A teď to jen aplikoval... na mně...
Jen jsem si představil, jak si to přesně takhle dělá sám, jak má oči pevně zavřené a spodní ret se mu třese, jak se druhou rukou hladí po hrudníku, jak jsou jeho dlouhé černé vlasy rozprostřené po polštáři, a skoro jsem se udělal.
Stačilo jen málo. Jeho tiché zavrnění, kterým odpovídal na moje stále intenzivnější sténání. Jeho vůně. Horký dech na mém krku.
„Ach, BOŽE!“ vyjekl jsem ve chvíli, kdy mi před očima vybuchl ohňostroj.