Autor: Arvari
Žánr: Ehm, nevím... Teda vím. SLASH.
Přístupnost: Bohužel autor dorazil pozdě.
Postavy: Ehm... J/J
Shrnutí: Jak už jsem něžně naznačila, je noc, po NC-17 scéně...
Počet slov: 669
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...
Žánr: Ehm, nevím... Teda vím. SLASH.
Přístupnost: Bohužel autor dorazil pozdě.
Postavy: Ehm... J/J
Shrnutí: Jak už jsem něžně naznačila, je noc, po NC-17 scéně...
Počet slov: 669
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...
"Víš, nikdy to nepochopím."
"Co?"
"Tebe. Mě. Nás."
"Co na nás nepochopíš?"
"Nejspíš nic. Teda... všechno."
"Lásko, snažíš se pro mě působit tajemně?"
"Ne, nesnažím!"
"Tak mluv. Vysvětli mi, co je na nás tak nepochopitelnýho."
"Právě tohle. Úplně celý my!"
"Občas mám pocit, že z tebe zešílím."
"A to je to, o čem mluvím."
"Lásko..."
"Podívej se na nás. Ležíme tu, vzpamatováváme se z milování..."
"BOŽSKÝHO milování!"
"Ležíme tu. A lišíme se, tak strašně moc. Já přemýšlím, kdežto ty bys radši usnul."
"Ale úplně nejradši bych si to dal ještě jednou!"
"Což je další rozdíl. Ty nás nedokážeš brát vážně. V tvým světě se vážný věci nedějou. Ani mě nedokážeš brát vážně. Zlehčuješ všechno, co říkám."
"Tohle neříkej, lásko. Beru tě vážně. Nás dva beru SMRTELNĚ vážně!"
"Tak proč to tak nevypadá?"
"Já... já..."
"Ano?"
"Ty mi snad nevěříš, že tě MILUJU?"
"Jen říkám, že se mi občas zdá, že mě bereš jen jako hračku. Panenku, se kterou si pohraješ a odhodíš. Všímáš si mě jen tehdy, když se ti to hodí..."
"Tohle není vůbec žádná pravda, všímám si tě pořád! Zatím jsem na tebe neměl čas jen párkrát!"
"Skoro se nevídáme!"
"Což je ale proto, že bydlíme každej v jiným městě! Já se snažím být s tebou co nejvíc, lásko, ale každej den do Helsinek cestovat nebudu! A ty taky ne."
"Udělal bych to. Já ano."
"Dostáváme se k dalšímu rozdílu mezi náma dvěma?"
"Ano. Protože já bych pro tebe a náš vztah udělal cokoliv!"
"Jestli se chceš rozejít, Juho Kylmänene, řekni to rovnou."
"Co... Cože?"
"Chceš to se mnou skončit? Protože přesně tak ten tvůj proslov zněl. Víš, vypadá to, že jsem ti začal vadit."
"Tohle... Tohle neříkej. Lásko, to nesmíš říkat! To si nesmíš ani myslet!"
"Naznačil jsi mi, že tě to se mnou už nebaví."
"Ne! Ne, já jen přemýšlel... O tom, jak je vůbec možný, že tě tolik miluju, když jsi tak jinej. Tak hrozně moc se lišíme, ale stejně jsi pro mě všechno..."
"Miláčku..."
"Podívej se. Jen se na nás podívej. Jak jsi ty? Jsi beran, praštěnej, paličatej, umíněnej, sebestřednej, výbušnej... geniální..."
"Posedlej svým účesem."
"Jo. Jo, zlato, to taky. A taky rozkošně sladkej..."
"Jenže... Lásko, teď vypadám jako docela hroznej člověk. Pěknej parchant, mohl bys říct."
"Proč?"
"Protože ty jsi vážně můj pravej opak. Jsi klidnej, zadumanej a pro druhý by ses třeba rozkrájel. Nerad se hádáš. O všem dlouho přemýšlíš, kdežto já do všeho skáču po hlavě..."
"Možná už vím, proč se k sobě tak hodíme, Jani."
"Jo, já taky. Protiklady se přitahují..."
"Ty dáváš mýmu životu nějakou akci. Jsi jak bomba. Rozesmíváš mě."
"A ty mě držíš při zemi. Díky tobě jsem klidnější. Jsi... jsi zároveň kotva i záchrannej kruh, víš, jak to myslím? A já tě miluju."
"Jani, co kdybych... Co kdybych se přestěhoval do Tampere? Neříkám... Neříkám hned k tobě. Ale mohl bych si najít byteček poblíž a... Mohli bysme se vídat každej den, nebo třeba každej druhej. Víš, Jannie, jsme spolu půl roku. A mně už prostě nestačí vídat tě jen každej pátek a občas zůstat na víkend... Já vím, teď tu zůstávám většinou, ale stejně... Jannie? Co ty na to?"
"Ty se mnou nechceš bydlet, Juho?"
"Ty bys mě tu..."
"Jak se můžeš ptát? Miluju tě! Samozřejmě, že s tebou chci bydlet! Když tu budeš, konečně se tu budu cítit doma! Nevrátím se po koncertě do prázdnýho bytu, nebudu usínat ve studený posteli... A určitě vymyslíme něco, abys mohl dál normálně mít Reflexion. A najdu ti tady novou práci, slibuju, poptám se všech známejch! Juho, ani nevíš, jak jsem teď šťastnej!"
"Ehm, ale... Jannie?"
"Ano?"
"Já se bojím potkanů."
"Neboj, lásko. Naučím tě ty malý potvůrky MILOVAT. Právě tak, jako miluješ mě..."
"Co?"
"Tebe. Mě. Nás."
"Co na nás nepochopíš?"
"Nejspíš nic. Teda... všechno."
"Lásko, snažíš se pro mě působit tajemně?"
"Ne, nesnažím!"
"Tak mluv. Vysvětli mi, co je na nás tak nepochopitelnýho."
"Právě tohle. Úplně celý my!"
"Občas mám pocit, že z tebe zešílím."
"A to je to, o čem mluvím."
"Lásko..."
"Podívej se na nás. Ležíme tu, vzpamatováváme se z milování..."
"BOŽSKÝHO milování!"
"Ležíme tu. A lišíme se, tak strašně moc. Já přemýšlím, kdežto ty bys radši usnul."
"Ale úplně nejradši bych si to dal ještě jednou!"
"Což je další rozdíl. Ty nás nedokážeš brát vážně. V tvým světě se vážný věci nedějou. Ani mě nedokážeš brát vážně. Zlehčuješ všechno, co říkám."
"Tohle neříkej, lásko. Beru tě vážně. Nás dva beru SMRTELNĚ vážně!"
"Tak proč to tak nevypadá?"
"Já... já..."
"Ano?"
"Ty mi snad nevěříš, že tě MILUJU?"
"Jen říkám, že se mi občas zdá, že mě bereš jen jako hračku. Panenku, se kterou si pohraješ a odhodíš. Všímáš si mě jen tehdy, když se ti to hodí..."
"Tohle není vůbec žádná pravda, všímám si tě pořád! Zatím jsem na tebe neměl čas jen párkrát!"
"Skoro se nevídáme!"
"Což je ale proto, že bydlíme každej v jiným městě! Já se snažím být s tebou co nejvíc, lásko, ale každej den do Helsinek cestovat nebudu! A ty taky ne."
"Udělal bych to. Já ano."
"Dostáváme se k dalšímu rozdílu mezi náma dvěma?"
"Ano. Protože já bych pro tebe a náš vztah udělal cokoliv!"
"Jestli se chceš rozejít, Juho Kylmänene, řekni to rovnou."
"Co... Cože?"
"Chceš to se mnou skončit? Protože přesně tak ten tvůj proslov zněl. Víš, vypadá to, že jsem ti začal vadit."
"Tohle... Tohle neříkej. Lásko, to nesmíš říkat! To si nesmíš ani myslet!"
"Naznačil jsi mi, že tě to se mnou už nebaví."
"Ne! Ne, já jen přemýšlel... O tom, jak je vůbec možný, že tě tolik miluju, když jsi tak jinej. Tak hrozně moc se lišíme, ale stejně jsi pro mě všechno..."
"Miláčku..."
"Podívej se. Jen se na nás podívej. Jak jsi ty? Jsi beran, praštěnej, paličatej, umíněnej, sebestřednej, výbušnej... geniální..."
"Posedlej svým účesem."
"Jo. Jo, zlato, to taky. A taky rozkošně sladkej..."
"Jenže... Lásko, teď vypadám jako docela hroznej člověk. Pěknej parchant, mohl bys říct."
"Proč?"
"Protože ty jsi vážně můj pravej opak. Jsi klidnej, zadumanej a pro druhý by ses třeba rozkrájel. Nerad se hádáš. O všem dlouho přemýšlíš, kdežto já do všeho skáču po hlavě..."
"Možná už vím, proč se k sobě tak hodíme, Jani."
"Jo, já taky. Protiklady se přitahují..."
"Ty dáváš mýmu životu nějakou akci. Jsi jak bomba. Rozesmíváš mě."
"A ty mě držíš při zemi. Díky tobě jsem klidnější. Jsi... jsi zároveň kotva i záchrannej kruh, víš, jak to myslím? A já tě miluju."
"Jani, co kdybych... Co kdybych se přestěhoval do Tampere? Neříkám... Neříkám hned k tobě. Ale mohl bych si najít byteček poblíž a... Mohli bysme se vídat každej den, nebo třeba každej druhej. Víš, Jannie, jsme spolu půl roku. A mně už prostě nestačí vídat tě jen každej pátek a občas zůstat na víkend... Já vím, teď tu zůstávám většinou, ale stejně... Jannie? Co ty na to?"
"Ty se mnou nechceš bydlet, Juho?"
"Ty bys mě tu..."
"Jak se můžeš ptát? Miluju tě! Samozřejmě, že s tebou chci bydlet! Když tu budeš, konečně se tu budu cítit doma! Nevrátím se po koncertě do prázdnýho bytu, nebudu usínat ve studený posteli... A určitě vymyslíme něco, abys mohl dál normálně mít Reflexion. A najdu ti tady novou práci, slibuju, poptám se všech známejch! Juho, ani nevíš, jak jsem teď šťastnej!"
"Ehm, ale... Jannie?"
"Ano?"
"Já se bojím potkanů."
"Neboj, lásko. Naučím tě ty malý potvůrky MILOVAT. Právě tak, jako miluješ mě..."
Žádné komentáře:
Okomentovat