sobota 27. dubna 2013

52: Jonník by chtěl pusinku...

Jann otevřel dveře pokoje. Spěšně hodil na zem svůj i Jonneho batoh, aby neztratil rovnováhu při podpírání blonďatého zpěváka.

Odvedl Jonneho k posteli. Mladík se na ni bezmocně svalil. Ruce rozhodil po tmavomodrém povlečení, nohy nechal viset k zemi.
„Au...“ zasténal.
„Můžu ti ještě nějak pomoct?“ dotázal se Jann.
„Sundej mi botky...“ zaškemral Jonne.
„Ale no tak,“ zasmál se Jann. „To zvládneš sám.“
„Sundat botky!“ zakvičel Jonne. „Já nezvládnu nic. Proč se ten pokoj točí?“
„Bože můj,“ pronesl Jann, zatímco klesal na kolena, aby mohl rozvázat Jonneho kožené boty. „Víš, blonďáčku, že přehráváš?“
„Já? Když mně se ta hlava fakt motá...“ posteskl si Jonne.
„Jonníku,“ oslovil zpěváka Jann. Odložil těžké boty vedle postele, zul svoje, přeskočil zpěváka a posadil se vedle něj.
„Copak, Jannie?“ zadíval se na něj Jonne.
„Víš, že jsi strašný tele?“
„Já? To Tommi mi hodil klíče na hlavu!“
„Ale ty jsi je mohl docela s přehledem chytit...“
„To bych tě nesměl zrovna pravou rukou držet kolem pasu! Víš, ty vůbec, jak blbě se chytá levačkou?“
„Výmluvy...“
„Co? To je pravda!“
„Výmluvy...“ uculoval se Jann.
„To teda ne!“ hájil se Jonne. „Prostě neumím chytat levou rukou!“
„A to je důvod, proč teď máš v hlavě díru!“
„Co mám?!“ vyděsil se Jonne.
„Ale no tak, to bylo obrazně řečeno... Je to jen taková... malá prohloubeninka,“ klidnil ho Jann.
„Já mám v hlavě prohloubeninku,“ zakňučel Jonne.
„Ale věř mi, naprosto ji vyrovnává ta boule, co sis udělal při vystupování z tourbusu...“
„Tu jsi mi udělal ty!“
„Můžeš to nějak dokázat?“ pozvedl Jann obočí.
„Svědectví Tommiho?“ nadhodil Jonne.
„Hele, tobě se už nemotá hlava?“
„Jak bych to...“
„Herečko.“
„Říká ten pravej,“ konstatoval Jonne. „Ale to místo, kam mě ty klíče trefily, pořád docela dost bolí...“
„A co s tím můžu udělat? Mám ti objednat led?“ navrhl Jann.
„Mám lepší nápad.“
„Jakejpak?“
„Jonník by chtěl pusinku...“ usmál se Jonne. „Pusinku na bebí...“
Jannovy oči hříšně zablýskly. Sklonil se a vtiskl lehoučký polibek na Jonneho čelo.
„Pomohla?“ zašeptal.
„Jo,“ vydechl Jonne. Líně zavřel oči.
„Jonne, převlíkat,“ zavelel Jann.
„Podal bys mi věci? Prosím. Myslím, že je v tom batohu spolehlivě poznáš, ne?“
„To víš, že poznám.“
Jann vyskočil a vrhl se na Jonneho batoh. Jonne pootevřel oči.
„Jannie?“
„Ano?“ otočil Jann hlavu.
„Přečteš mi zase nějakou pohádku?“
„To můžu,“ kývl Jann. Podal Jonnemu jeho noční kalhoty. „Ale stejně tak dobře ti můžu jednu vyprávět.“
„Jakou?“
„O Severim a Vappu.“
„Děláš si legraci? Můj nejlepší přítel se jmenuje Severi!“
„Tak to je hezký...“
„A jeho žena se jmenuje Vappu.“
„Wow,“ zazubil se Jann. „A tu pohádku znáš?“
„Možná. Myslím, že mi ji vyprávěla máma. Když jsem byl hodně, hodně malej... Chtěl bych ji slyšet zas.“
„Tak se rychle převleč. A já ti budu vyprávět.“
Jonne se zbavil všeho oblečení krom trenýrek. Vklouzl do tepláků a zahrabal se pod deku.
„Jannie?“ pronesl medovým hlasem.
„Už,“ zasmál se Jann. Lehl si vedle Jonneho. „Takže můžu začít?“
„Prosím...“

53: Pánové, máme problém

Žádné komentáře:

Okomentovat