sobota 27. dubna 2013

55: Co může tak nutně chtít?

Jonne umlčel chvění strun kytary.

„Cinnamon's there with her... Co je?“ zamračil se Jann.
„Vibruje mi telefon,“ poposedl si Jonne, aby mohl vrnící přístroj vytáhnout z kapsy.
„Jen jestli si Jann k tobě do kapsy nestrčil svou hračičku a ta se teď náhodou nezapla...“ konstatoval Tender. „Jann jednu takovou má, jednou jsem ho s ní přistihl...“
„Zmlkni!“ okřikl ho Jann.
„Severi,“ zamumlal Jonne při pohledu na displej.
„Volá?!“ zeptal se nevěřícně Tommi. Teď se on nakláněl přes opěradlo svého sedadla.
„Jo, volá. Sakra,“ polkl Jonne. „Co může tak nutně chtít?“
„Je jen jedna cesta, jak to můžeš zjistit,“ nadhodil Antti.
„Jdu mu brnknout,“ prohlásil Jonne, když telefon zmlkl. Zvedl svou černou kytaru a položil ji na Jannův klín. „Zatím se doprovázej sám. A neodvažuj se ji ohmatat!“
„Provedu, pane!“ zasalutoval Jann.
Jonne vyskočil, odhrnul měkký závěs a cestou vyťukával číslo svého nejlepšího přítele. Přiložil mobil k uchu a připravil se na vyzváněcí tón. Zaslechl ho jen jedinkrát.
„Jonne!“ ozvalo se vzápětí.
„Severi! Proboha, co se děje?!“
„Třiapadesát centimetrů a tři a půl kila, Jonne, to se děje!“
„Cože?“ vydechl Jonne, na rtech široký úsměv. „Už?!“
„Už! A je to holčička!“
„Holčička... Bože, Sevíku, to je nádhera!“
„Jo, já vím. Jonne, je tak malinká, křehounká, tak... miminkovská...“
„To se od miminka tak nějak očekává, Severíku,“ zasmál se Jonne.
„Hele, neutahuj si ze mě!“ zaječel do telefonu Severi.
„A kdy se tvý miminkovský miminko narodilo?“
„Teď je to přesně hodina...“
„A to voláš až teď?“
„Promiň, Jonníku. Ale, víš, já se od ní nemohl odtrhnout!“
„Chápu to, Sevíku. Neboj. A jak se ten tvůj zázrak jmenuje?“
„Aurora,“ zašeptal Severi. „Víš, ona je prostě nádherná. Má malinký prstíčky a přitom vypadá tak strašně vznešeně...“
„Aurora,“ zopakoval tiše Jonne. „Nádherný jméno. Jestlipak už jí maminka dala přezdívku?“
„Přirozeně. Jako Petrísek je Satan, Aurorka je Koule...“
„Nadávala ti Vappu hodně?“ zasmál se Jonne.
„Ještě jednou si udělám tak velký dítě, a ona mi do prdele strčí meloun odpovídající velikosti a bude po mně chtít, abych ho vytlačil...“
„Ježiš... Chudáčku. To abys už další děcko nedělal, co? Beztak máš páreček...“
„Já chci víc. Víc, víc... Vždyť miminečka jsou tak úžasný!“
„A Satan se na sestřičku tváří jak?“
„Prohlašuje, že je velkej brácha a bude sestřičku chránit před zlejma klukama, co by jí chtěli ublížit. Je beznadějne rozkošnej. Ovšem zdaleka ne tak moc jako Aurorka!“
„Sevínku, já ti tolik gratuluju...“
„Děkuju, Jonne. Děkuju. Nebejt tebe, tohle všechno nemám.“
„Já nic neudělal!“
„Ne? Kdo nás dal s Vappu tenkrát dohromady?“
„Představil jsem vás. Ale okouzlil jsi ji jen ty.“
„Stejně děkuju.“
„Neděkuj. Vrať se k rodince. A ještě odpoledne, až dorazíme do haly, ti zavolám, jo?“
„Dobře, Jonne. Ale ještě mi něco pověz.“
„Copak, Sevi?“
„Jak jsi na tom s tím strašným buzerantem?“
„Já a Jann jsme se spřátelili. A vycházíme spolu. Moc dobře, řekl bych.“
„Jonne, to je super!“
„Severi, jenže v tom je jeden háček...“
„Ježiš, jakej?“
„Radši ti to řeknu odpoledne, ano? Je to na dlouhý vyprávění. Teď jdi za Vappu a Aurorkou.“
„Dobře, Jonne. Odpoledne. Tak se měj. Mám tě rád.“
„Já tebe taky. Pa, Seví.“
„Pa, Jonne.“
Jonne strčil mobil do kapsy. Celý rozzářený se vydal zpět mezi sedadla. Takže Aurora...

56: Ten kluk ti prospívá!

Žádné komentáře:

Okomentovat