Proboha, byl tak nervózní. Pořád po mně vrhal ty svoje nejisté pohledy, olizoval si rty, hrál si s náušnicí v pravém uchu, a to bylo definitivní jasné znamení, že si přeje být kdekoliv, třeba i v bazénu plném piraní, jen ne tam, kde je teď. Neboli tady.
Pořád jsem v něm uměl číst.
To jsme dva, co by chtěli být jinde, blonďáčku. Věř mi, že kdyby se šlo do Helsinek teleportovat, udělám to.
Blonďáčku...
Jeho modré oči se na okamžik setkaly s mými. Samozřejmě, že okamžitě ucukly.
Modlil se, aby přišel někdo další. Samozřejmě. Ne, že bych v hlavě neměl naprosto stejnou myšlenku. Tohle bylo trapné, neohrabané, šílené...
Kde byly ty časy, kdy bychom teď vtipkovali a flirtovali, smáli se a rozebírali turné, pošťuchovali se a popichovali...
Pryč. Daleko. Nevratně v tahu.
A on je teď Mattiho.
Během včerejška mi Wilde několikrát vmetl do tváře, že jsem do Jonneho pořád zamilovaný. Což ovšem nebyla pravda. Miloval jsem jen vzpomínku na něj. Určitě se dost změnil. Nikdo nemohl říct, že miluju toho SOUČASNÉHO Jonneho. Protože já ho prostě neznal.
Jenže tenhle Jonne, co stál přede mnou, ten, co se nervózně kousal do rtu, měl možná trochu ostřejší rysy a kapku jinak ostříhané vlasy, taky byl jinak oblečený, ale jinak to zcela bez diskuse byl...
MŮJ Jonne. Můj sladký blonďáček.
Když se vedle nás zjevily Anttiho rudé dredy, bylo to skoro jako vykoupení.
"Pánové!" zakřenil se baskytarista. "Tedy, jaká zvláštní shoda náhod, že jste se tu sešli jako první. Mám za tím snad něco hledat?"
"Drž hubu, Antti," zabručel jsem.
"Moc dobře víte, že VTIPKUJU, zlatíčka," protočil Antti panenky. "I když je fakt, že vypadáte oba kapku utahaně..."
"Balení," objasnil Jonne.
"A následný sex s tvým drahým?" pozvedl Antti obočí.
"Jo, a jeden rozlučkovej sex s Mattim," uznal Jonne a pohled zabořil do země.
"A tvoje výmluva, Chrisu?" zadíval se na mě Antti. "Arttu tě prej včera viděl v baru s-"
"ŽÁDNEJ SEX."
"Ach. Smutný," poplácal mě Antti soustrastně po rameni. "Ví někdo, kde máme zbytek? A kde se fláká Tommi? Tohle mu vůbec není podobný, obvykle dorazí tak půl hodiny předem!"
Vím. Antti se ke mně může chovat normálně. S ním jsem nespal. Tolik jsme si neublížili.
"Nejspíš se někde zaseknul..." zamumlal Jonne.
"Snad ne s někým v posteli," zakřenil se Antti. "Ach, kluci. Já se tak TĚŠÍM! Víte vůbec, jak mi chybí koncertování?!"
"Myslím, že dost přesně," usmál jsem se.
Za námi se ozvalo rachocení kufru na kolečkách. Když jsme se otočili, zrak nám padl přímo na široce zívajícího Lauriho.
"Jsem MRTVEJ," zamumlal. "Do dvou v noci jsem souložil. A V ŠEST jsem byl probuzenej, abych mohl na rozloučenou ZASE souložit. Až se vrátíme, podávám žádost o rozvod. Chci SPÁT!"
"Taky tě rád vidím, Markkulo," zašklebil jsem se.
Lauri se zaculil, pustil držadlo kufru a pověsil se mi kolem krku.
"Ahoj, Mikkonene..." řekl tiše. "Vadí, když na tobě usnu?"
"Ale jasně, že ne," zasmál jsem se a objal ho.
"Proč jen se nemůžu zbavit pocitu, zlatíčka, že vy všichni prostě a jednoduše zapomínáte na to, že když máte brzo vstávat, musíte jít i brzo SPINKAT?"
"Já CHTĚL!" hájil se Lauri.
Janneho mohutná postava doplnila naši malou skupinku.
"Jsem fakt jedinej, kdo tohle vstávání NESNÁŠÍ?" zabručel bubeník.
"Hele, jsou na světě lidi, a vůbec tím nechci na nikoho ukazovat, co v době, kdy jsi ty musel vstávat, za normálních okolností už přicházejí DO PRÁCE," neodpustil jsem si.
"Pravda," pokýval Janne. "Uznávám, jsem šťastnej člověk!"
"Jak můžeš bejt šťastnej v tuhle NEKŘESŤANSKOU hodinu?!" zazněl Nakkiho hlas. "A seš hluchej? Před letištěm jsem na tebe volal, ať počkáš, a ty si klidně jdeš dál!"
"Tak promiň," pokrčil Janne rameny. "To je únavou."
"Jste fakt všichni stejný," zavrtěl jsem hlavou. "Citlivky!"
"Souhlas," kývl Antti. "Vzchopte se, vy slečinky!"
"Až mi dáte kafe," zívl Nakki.
"Někde tady musí bejt automat," zamumlal Lauri a konečně se ode mě odlepil. Podezřívám ho z toho, že mi na tom rameni na chvíli vážně usnul. "Můžeme se k němu dostat, než dorazí... Tak počkat, Tommi tu není?"
Okamžik ticha.
"Proč všichni civíte na mě?!" zamračil se Jonne. "Jo, je to můj bratr, ale ne, vědět mi nedal! Nepsal, nevolal, nic."
"To je..." odkašlal si Janne.
"Extrémně podezřelý," kývl Lauri. "Sakra, u Christuse by mě to nepřekvapilo, bez urážky, kotě, ale... Tommi? Náš manažer Tommi?!"
Poplácal jsem kytaristu po zádech a mrkl. Ano, zasloužil jsem si to. Museli si se mnou někdy prožít slušné peklíčko, tak jen ať si utahují.
Zase se ozvala kolečka kufru. Značně rozcuchaný Tommi Liimatainen zastavil před námi.
"Odmítám podávat JAKÝKOLIV vysvětlení," zavrčel. "Nechci slyšet žádný komentáře. Žádný hihňání. Žádný nenápadný pískání. A odpusťte si ty vědoucí pohledy. Jo, PŘESNĚ takový, Antti! A teď JDEME."
Musel jsem se zaculit.
Zatraceně, měl jsem pocit, že jsem... doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat