Když jsem ten večer vcházel do oblíbeného baru, bylo mi naprosto jasné, co se tam bude probírat. Mluvilo se o tom všude. Každý o tom slyšel. Každého to šokovalo.
Jak by ON mohl být GAY?
Tedy, vypadá tak neustále.
ALE měl přece přítelkyni.
Jenže přesně ta teď světu vyklopila, že celou tu dobu jen PŘEDSTÍRÁ, že je jeho přítelkyně, protože on ji k tomu NUTIL, aby si nezničil kariéru.
To nebyla pravda, zatraceně!
Nenutil jsem ji k ničemu. Vlastně to před lety byl JEJÍ nápad.
Když jsem jí řekl, že jsem gay, a ten čtvrtrok s ní jsem si to prostě zdráhal přiznat. A nějaký čas předtím, dobře. Tak nějak... dost dlouhý čas.
A teď si to špitali všichni.
Teda, kdyby jen špitali.
Jonne Aaron Liimatainen je...
Buznička.
Šel jsem s hlavou vztyčenou, i když jsem na sobě cítil pohledy naprosto VŠECH. Dorazil jsem až k barovému pultu, posadil se na vysokou stoličku a zhluboka se nadechl.
"Ahoj," usmál jsem se na krátkovlasou barmanku, ale ten úsměv mě stál hodně přemlouvání. "Dám si pivo."
"A ne bacardi s colou?" pozvedla obočí, ale pak mi úsměv opětovala. "Gratuluju, zlato."
"K čemu?" zamrkal jsem.
"K čemu," protočila panenky. "Víš, jestli chceš znát můj názor, měl bys tý kačeně DĚKOVAT."
"Pod to bych se podepsal," ozvalo se hned vedle mě. Otočil jsem se.
"Matti Mikkonen," zamumlal jsem.
"Nemá cenu opravovat tě na 'Matthau Mikojan', co?" zašklebil se.
"Jako by to byl podstatnej rozdíl."
"Pravda," pokýval. "Ale... Wow. Nečekal jsem, že tě tady právě DNESKA uvidím."
"Myslíš, že jsem přišel proto, abych byl středem pozornosti?" vzdychl jsem.
"Ne, rozhodně ne."
Dívali se na mě. Pořád se dívali.
"Možná jsem neměl."
"Ale samozřejmě, že MĚL. Ignoruj lidi. Čeho se bojíš, že přijdeš o fanoušky? Kdybys snad o nějaký vážně přijít měl, stejně jsou to povrchní idioti, který jsi NEPOTŘEBOVAL."
"Říká ten pravej," neodpustil jsem si.
"Ach, ty zlá, zákeřná blondýnko," povzdychl si.
"Neříkej mi tak," zamumlal jsem.
"Jak to vlastně víš?" zavrtěl Matti Mikkonen hlavou.
Zadíval jsem se na něj, napůl překvapeně, napůl pobaveně.
"Ale NO TAK," zachechtal jsem se. "To jako VÁŽNĚ?"
Zamrkal, ale pak se mu v očích objevilo pochopení.
"Ach. Jasně."
Zrovna v tu chvíli mi k uším dolehla věta, kterou jsem sice neslyšel pořádně, ale hádal jsem, že se jedná o teď už klasické 'Kde vůbec bere tu DRZOST?!'. Sklonil jsem hlavu. Už jsem nemohl.
Buznička, hošánek, slečinka...
Řiťopich už dneska taky párkrát padnul.
A dost možná nejtrapnější bylo to, jak na mě na ulici někdo zařval, jestli jsem radši nahoře nebo dole.
"Možná to není až TAK špatnej nápad, jít domů a užírat se," řekl jsem tiše.
"Chceš společnost?" dotázal se věcně Matti.
"Možná," přiznal jsem.
"Výborně. Dopij to pivo. Půjdeme."
"Půjdeme?"
"No... MOŽNÁ znamená, že třeba ano a třeba ne. A kdyby to nakonec bylo to ano, bude lepší, když budu rovnou s tebou, ne?"
Hodil jsem do sebe tu půlku sklenice piva a potlačil nutkání říct si o vodku. Zaplatil jsem.
Zvedal jsem se trochu váhavě.
Když jsem byl sotva metr od dveří baru, objevil se v nich další Mikkonen.
Podíval se nejdřív na mě, pak na Mattiho. Protočil panenky a na tváři se mu objevil typický úšklebek.
"Matti, drahoušku..." pronesl sladce. "To jsi mi neřekl, že potřebuješ BRÝLE..."
Žádné komentáře:
Okomentovat