"Na mě nekoukej," zvedl jsem na svou obranu ruce, když na mě Jonne zaměřil svůj napůl zmatený a napůl výhrůžný pohled. "Zkusil jsi někdy říct Tommimu ne?"
"Párkrát," pokrčil rameny. "Většinou to k ničemu nebylo. Takže, ehm... přání, Tommi?"
"Můžeme dál?" dotázal se manažer.
"Když to jinak nejde..." zamumlal Jonne a ustoupil ode dveří.
Tommi vešel a já ho opatrně následoval.
Jonne zavřel.
Z jeho tváře bylo víc než zjevné, že mojí přítomností ve svém pokoji není ani v nejmenším nadšený.
Jako by se to mně nějak výrazně líbilo.
"Jde o tohle, pánové," začal Tommi. "A nedivte se, že o tom mluvím právě s váma. Na tom, co řeknete vy, to celý stojí. Ale budu radši, když ne neřeknete."
"VYŽVEJKNI SE, Tommi," frkl jsem.
"Zdržuješ to, protože VÍŠ, že budeme chtít říct ne, co?" zamračil se Jonne. "Tak o co jde?"
"Chceš, abych s nima vylezl na pódium?" ušklíbl jsem se.
Tommi vytřeštil oči.
"Jak TOHLE-"
"CHCEŠ?!" vyjekl Jonne.
"To nemyslíš vážně!" vyhrkl jsem. "ZEŠÍLEL JSI?!"
"Hele, neječ na něj. Tvůj bratr to není!" frkl Jonne. "Ale vážně. ZEŠÍLEL JSI, Tommi?!"
"Nemůžeme spolu stát na jednom pódiu!" rozhodil jsem rukama.
"Proč bysme NEMOHLI?" otočil se na mě.
"Proč? Protože ty by ses ZBLÁZNIL, že ti kradu slávu!"
"PROSÍM?!"
"Neříkej, že ne! Proboha, víš, co by se dělo, kdyby na pódium Negative vylezl SIR CHRISTUS?!"
"Dokážu si to živě představit!"
"Jak by sis to vlastně představoval?" otočil jsem se na Tommiho. "Že tam jako jen tak vylezu s kytarou?"
"A jak jinak?" pohodil Jonne hlavou. "Mně jde spíš o to, na jak dlouho."
"Jeden song, SAMOZŘEJMĚ," zašklebil jsem se.
"To by ovšem musel bejt song, co dokonale ZNÁŠ."
"Což znamená něco z War, Sweet a Anorecticu."
"Moment by byl ideální."
"Ano, ideálně patetickej."
"Fajn. Takže Moment."
"Fajn."
Jonne zamrkal.
Já zamrkal.
Chvíli jsme na sebe prostě jen tak zírali.
Pak se ozval Tommi.
"Pardon, pánové... Ale můžete mi někdo vysvětlit, co se tady právě teď stalo?"
Žádné komentáře:
Okomentovat