neděle 28. dubna 2013

Embracing Past 17/40

Dneska se vám to bude líbit. Nebo možná taky ne. Přijde na to, jak moc jste chtěli, aby byla sranda. I když... Ona stejně ještě bude...


Tommi posléze odešel sdělit naši dohodu (pořád se mi nechtělo věřit, že jsme se na něčem DOHODLI!) ostatním členům Negative. Čekal jsem, ne, já DOUFAL, že Jukka odejde hned po něm, ale asi to prostě neměl v úmyslu. Stál tam, těsně vedle těch zatracených dveří, a jen tak se na mě díval, asi jako malé rozkošné štěňátko, které si není jisté tím, co má dělat, a tak prostě jen čeká, co uděláte vy.
Jenže ani já to nevěděl.
Kousl jsem se do rtu a zavřel oči.
"Jonne..." oslovil mě.
Mohl vědět, že mi v tu chvíli vstanou vlasy na zátylku? PROČ musí moje jméno říkat TAKHLE?
"Ano, Jukko?" slyšel jsem se odpovídat.
"Tohle byl pěknej... flashback, co?" zasmál se nervózně.
Ne, já ten úsměv vážně nemohl potlačit. Vždyť to byla pravda. Hádkou se dostat k jednoznačné dohodě, prskat na sebe a přitom vlastně něco řešit, to jsem byl prostě MY, náš způsob hádek, ale zároveň náš FLIRT, dokonalý flirtík...
"Jo, Jukko," řekl jsem. "Byl."
"Ale tak... Hlavně, že jsme se někam dostali, ne?" zakřenil se.
Některé věci se prostě nikdy nemění.
"A neměl bys třeba jít... vybalovat, nebo tak něco?" naklonil jsem hlavu.
"Proč?" pokrčil rameny. "Na čtyřiadvacet hodin..."
A některé se mění až moc.
"Páni. Za normálních okolností by ti tohle došlo až ve chvíli, kdy bys měl půlku kufru vypakovanou," neodpustil jsem si.
Na rtech mi hrál úsměv, když se drbal za uchem.
"No, Japa na to jaksi... poukázal..."
Vypadal tak dokonale, v té své lehké zmatenosti, že jsem se prostě nemohl hlasitě rozesmát.
Smál jsem se, až mi vytryskly slzy.
Pár vteřin na mě jenom zíral, aspoň myslím, že zíral, ale pak se rozesmál taky.
Nohy mě neudržely. Sedl jsem si na zem.
Jukka se svezl po stěně pokoje.
Pořád jsme se oba řehtali.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to, jako by ten smích smýval všechno špatné, co mezi námi bylo, jako by to všechno napravoval. Bylo to stokrát lepší než nějaké promlouvání si. Všechno bylo pryč, jako mávnutím kouzelného proutku. Celá ta barikáda mezi námi, nebo aspoň její drtivá většina.
Díval jsem se mu do očí a té smíchem neoblbnuté části mého mozku docházelo, jak MOC mi chybí. Ale ne jako milenec, ne. To přátelství mezi námi mi chybělo, TOLIK chybělo...
Než jsem se mohl zarazit, posunul jsem se po podlaze, obkročmo se posadil na jeho klín a odtáhl jeho záda ode zdi právě natolik, abych ho mohl obejmout.
"Mám tě rád, Jukko. Mám tě rád."
"Já vím, Jonne," zašeptal. "Vždyť já tebe taky..."

Žádné komentáře:

Okomentovat