Odešel s ním.
Prostě se s tou zatracenou blondýnou vypařil.
A místo 'Promiň' řekne jen 'Nemáš chodit pozdě'.
Bastard jeden ZKURVENEJ.
To si říká BRATR?!
Dochází mu vůbec, že mně nevadí to, že si někoho nabalil, když jsme měli mít sraz, ale to, že si nabalil právě JEHO?
Zatracenou blonďatou...
Vážně, dělají TOHLE bráchové? Vezmou vašeho expřítele a odejdou se s ním vychrápat?!
A nejde tady o chlápka, se kterým byste chodili měsíc nebo dva, ale o člověka, se kterým jste po sobě šíleli víc než TŘI roky, se který jste se už vlastně tři roky zpátky rozešli, se kterým jste si navzájem šíleně ublížili, se kterým doteď nedokážete promluvit a nemůžete se na něj málem ani podívat.
A představa, že je teď možná v posteli s vaším mladším bratrem vás vysloveně MUČÍ.
Tři roky, ale pořád to bolí.
Řekli jsme si toho tehdy tolik...
Ne, nemělo cenu nad tím přemýšlet. Musel jsem přestat.
Takže vlastně byla docela klika, že jsem si po jejich odchodu sedl k baru...
"Dám si vodku. Rovnou dvojitou bych prosil," sdělil jsem tmavovlasé barmance.
"Ne, nedal," odsekla.
Protočil jsem panenky. Jasně. Tak skončíte, když vaše barmanka ví, že jste alkoholik.
"Anito. Tohle není fér."
"Chceš zahodit všechno, o co ses tři roky RVAL, Jukko?"
"Pivo?" kousl jsem se do rtu.
"Nealko."
"Tak mi dej jahodovej džus," vzdychl jsem.
O vteřinku později přede mnou stála sklenice.
Upil jsem.
"Jste dva idioti," pronesla Anita.
"Ale, už zase? Zlato, vydržela jsi s tím neotravovat celej ROK."
"Jukko, poslyš..."
"Ne!" odsekl jsem. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale poblíž nikdo nebyl. "Anito... Fakt se k sobě nevrátíme!"
"Proboha, to je přece vaše věc. Jen byste si to laskavě mohli vyříkat, aby tady iv netekla krev pokaždý, když se omylem potkáte. Nemusíte spolu rovnou SPÁT, ale všem okolo vás by se moc ulevilo, kdybyste spolu dokázali aspoň VYCHÁZET!"
"Hele, zas tak často se omylem nepotkáváme. Už tu nebydlím, vzpomínáš?"
"Jukko, no tak. Já VÍM, co jste si udělali, všechno jsem to přece slyšela stokrát. Hádali jste se, on tě tři roky odmítal přiznat veřejnosti, ty jsi kvůli tomu začal pít a fetovat, všechno šlo do háje, tvoje kariéra šla do háje, zatímco blonďáček je čím dál tím slavnější a milovanější."
"Nebyla to JEN jeho chyba. Pít ani fetovat mě nikdo nenutil."
"Já vím, Jukko."
"A většina těch hádek se odehrávala kvůli tomu, že JÁ něco zvoral. Založil. Ztratil. Zapomněl. Položil na nevhodný místo. Nebo..."
"Ponorková nemoc, co?"
"Patrně," kývl jsem a zase zvedl skleničku s džusem.
"Dostal ses od toho rozchodu daleko," usmála se.
"To už jsem párkrát slyšel."
"Mrzí mě, že s ním Matti odešel. Ale nemůžu mu nic říct, vždyť víš..."
"Fakt by mě zajímalo," zašklebil jsem se, "jestli už mu objasňuje, jak se NEMŮŽE přiznat, protože máma by nepřežila zjištění, že jeden její syn je bisexuál a druhej buzerant..."
"No, říct mu tohle MOJE děti-"
"Když mu bylo sedmnáct, máma se mě zeptala, jestli NÁHODOU není Matti tak trochu jako já. Řekl jsem jí, že... tak trochu jo, ačkoliv jen napůl. A ona byla V POHODĚ."
"No, ehm... Jestli to TUŠILA..."
"Anito. Tuší to polovina jeho známejch. A z tý druhý poloviny to půlka VÍ, a druhá půlka jsou naprostý debilové."
"Amen," zasmála se. "Tak co máš v plánu na zbytek večera?"
"Nejspíš půjdu k mámě, zabrnkám si na kytaru, něco si přečtu, půjdu brzo spát..."
"To zní jako bezva plán."
"Uvidím, jestli si máma nebude třeba chtít povídat."
"A kdy jedeš zpátky do Helsinek?"
"Pozítří. Zítra mám odpoledne Camillu," zaculil jsem se. "Ale... Sakra. Anito, já nechal doma-"
"Dneska tě zvu," mrkla. "Jeden džus mě fakt nepoloží..."
Žádné komentáře:
Okomentovat