"Japo..." kousl jsem se do rtu.
"Zavři hubu," zavrčel.
"Juho. PROSÍM!"
Jen dál sbíral po pokoji zbytky mého oblečení a házel je do kufru.
Chytil jsem ho za ruku, ale vyškubl se mi.
"Juho," oslovil jsem ho
"Nech mě na pokoji!" štěkl. "Do prdele, Mikkonene! Nechci se s tebou už bavit! Kurva, chováš se jako kretén. Jsem ti ukradenej! Zrovna od tebe jsem čekal, že mě aspoň trochu podpoříš, ne že mi budeš dělat přednášky o tom, jak je hrozně špatný nechtít mimino! Je to NAŠE věc, moje a Rakel!"
"Ano, ale zas tim pádem je moje věc to, s kým souložím!" frkl jsem.
"Je zadanej, zatraceně! A tvůj ex!"
"Lalala, a tvoje ženská čeká tvoje dítě a chce ho!"
"Zavři tu svoji tlamu! Nic nevíš! Nic NECHÁPEŠ!"
"Alright," zaznělo za námi. "I'm out of here. And you two..." Sohei zavrtěl hlavou. "I'm out of here."
Oba jsme sledovali, jak vychází z pokoje. Skoro mi ho bylo líto. Ta hádka, co jí byl právě svědkem, byla pěkně ošklivá.
Chci říct... S Japou jsme se o něčem dohadovali co chvíli. Ale tohle, to byla vážně hodně vypjatá situace. Nepoznával jsem nás ani jednoho. Co se to dělo?
Dveře podruhé klaply.
"Řekl jsi, že jdeš pryč, tak vypadni, sakra!" štěkl Japa.
"To jsem já," řekla Rakel.
Oba jsme se otočili, Japa nejspíš ještě prudčeji než já.
"Ach. Sakra. Zrzečko, promiň..." kousl se do rtu.
Smutně se pousmála.
Nejradši bych v tu chvíli Japovi rozbil hubu.
"Rakel?" oslovil jsem ji opatrně.
"Ahoj, Jukko," vzdychla a objala mě. Sakra, jako by v sobě neměla vůbec nic z dřívější energie.
"Jak je ti, drahoušku?" zamumlal jsem.
"V pohodě," zabořila mi nos do ramene. "Vážně. Jen... trochu zle od žaludku."
"Ranní nevolnosti," zasmál jsem se. "Bože, kdybych měl říct, jak zvracela-"
"Nikdo na to není zvědavej, Mikkonene!" štěkl Japa. "Vezmi si věci a VYPADNI!"
Tohle nemělo smysl. Věděl jsem, že neustoupí.
Sakra, jestli jsem se s někým nechtěl hádat...
Žádné komentáře:
Okomentovat