neděle 28. dubna 2013

Embracing Past 29/40

Večer s Jonnem. Ehm, jen s Jonnem?


V okamžiku, kdy jsem večer vstoupil do baru, jsem ho uviděl. Seděl tam u stolku, černé vlasy mu padaly do čela, před sebou měl skleničku s... něčím oranžovým.
Přisedl jsem si k němu. Zvedl hlavu a trochu překvapeně se usmál.
"Ahoj, Jonne," řekl. "Co ty tady?"
"Já? Co TY tady?" zamračil jsem se. "Ráno ses tak měl k Soheiovi, že jsem myslel, že mu touhle dobou vyšoustáváš duši z těla..."
"Se Soheiem nic nemám," ušklíbl se.
Přísahal bych, že v tu chvíli musel slyšet žuchnutí toho kamene, co mi spadl ze srdce.
Jenže pak...
"A chtěl bys?" zeptal jsem se.
"Ne. Ani ne," zavrtěl hlavou. "Je sladkej, ale... Je sladkej. A má svýho bedňáka. Momentálně na pokoji. Takže tu sedím a nudím se. Mám se vrátit v deset. O co ti jde? Snad bys nežárlil... Kde máš vůbec mýho bráchu?"
"No, on... Odjel."
"Nerozloučil se?!" vytřeštil oči. "Co se stalo?!"
"Ale nic, jen... Jen se prostě chvíli po poledni sbalil a odjel na letiště. Říkal, že se mnou už prostě nemůže vydržet. Že musí bejt o samotě, promyslet si to... Tak jsem ho nechal odjet."
Jukkova dlaň na hřbetu mojí ruky. A mravenčení v mých zádech.
"Promiň, Jonne," zamumlal. "Posral jsem ti to."
"Ty ne," zavrtěl jsem hlavou. "To já sám. Mimochodem, co je v tý skleničce?"
"Pomerančovej džus. Čistej. Žádná vodka, nic. Klidně ochutnej," mrkl.
"Ne... To je dobrý," zavrtěl jsem hlavou. "Je fajn, že nepiješ, jo. "Vadilo by ti, kdybych se opil já?"
"No, docela i jo, věříš? Nechci, aby ses opíjel... kvůli mně."
"Není to kvůli... Sakra, to je jedno, nebaví mě furt ti to opakovat," frkl jsem. "Já prostě nemám chuť bejt dneska střízlivej!"
"Alkohol ale problémy neřeší."
"Aspoň na chvíli na ně zapomeneš."
Vzal mě kolem ramen. Najednou jsem se cítil tak fajn, o tolik bezpečnější...
"Zítra je zas koncert? Fakt chceš mít kocovinu?" zeptal se.
"Dobrej argument," musel jsem uznat. "Ale na kocovinu jsou prášky."
"Chlast není lék na zlomený srdce," vzdychl Jukka. "Akorát to zhorší. To mám ozkoušený."
"Jukko," protočil jsem panenky. "Zníš fakt jako hrozně nudnej dědek."
"Jasně," pohodil hlavou. "No, jasně. Tak řekni. Kvákni a objednám si flašku vodky, a během chvíle tady máš zpátky toho starýho Jukku. Na požádání!"
"To ale nechci," kousl jsem se do rtu. "Ne, přísahám, radši bych si nechal tohohle. Sice s ním není zdaleka taková sranda, ale... Přísahám, mám ho radši."
"No... To je od tebe fakt hezký, blonďáčku..."
Skoro jsem se zachvěl, když mi tak řekl, přesně tím tónem, kterým mi to říkal dřív, tím něžným a sladkým a svůdným...
"Víš co? Dám si taky jen džus. Mají i jahodovej?"
"Kvůli mně nemusíš..." vzdychl.
"Ale jo. Musím. Takže máš čas do desíti?"
"No, když Soheiovi napíšu a odložíme to, hádám, že protestovat nebude..."
Zabořil jsem mu nos do ramene.
"A nemohl bys jim dopřát celou noc? Já... Potřeboval bych dneska obejmout, když už se teda neopiju."
Mobil z kapsy vytáhl naprosto bez zaváhání.

Žádné komentáře:

Okomentovat