Kdyby nás někdo ten večer viděl jít chodbou, pomyslel by si, že jsme oba naprosto dokonale ožralí. Jen možná trochu předávkovaní cukrem ze všeho toho džusu. A rozesmátí z toho, jak jsme vtipkovali na účet všech lidí v baru. Jsme my to ale dva bastardi.
Vždycky jsme byli, ano.
Vždycky jsme se tak skvěle doplňovali. A dneska zase. Probouzelo to ve mně vzpomínky. Jak jen to bylo perfektní, když jsme byli spolu...
Dveře pokoje za námi zaklaply, rty se na sebe skoro okamžitě přitiskly, málem až automaticky, protože přesně tohle se dřív dělo, když jsme spolu byli sami.
Jonne, můj perfektní blonďáčku...
"Lásko moje," zašeptal jsem.
Rty na jeho krku. Nijak se nebránil. Spíš naopak.
Ne. Ne, tohle není správné. Nesmím si to dovolit, ne, to nemůžu...
Když jeho ruka vklouzla po moje tričko, byl jsem jen krůček od podlehnutí.
"Jonne, nesmíme," zamumlal jsem.
"Naopak, musíme," zavrněl. "Potřebuju tě..."
"Nejsem Matti," kousl jsem se do rtu.
"Já vím. Já tě za něj nikdy neměl, Jukko. JUKKO..." vydechl a přitiskl se na mě.
"Prosím, Jonne..."
Jeho ruce mi nedovolily nikam couvnout.
"Kecal jsem, spokojenej?" olízl si rty. "Pohádali jsme se . Rozešli. Proto tak odjel. Je konec. Už žádný já a Matti. Jsem volnej. Naprosto volnej."
"COŽE?!" zaječel jsem.
"Konec," zopakoval, jako by mi snad říkal, že si koupil nové tričko. "Nemělo to budoucnost. Už nikdy by mi nevěřil."
"A nenapadlo tě, že to prostě jen POTRVÁ, než zase získáš jeho důvěru?!" vyhrkl jsem. "Proboha, Jonne! Ne, počkej. Já... Já mu hned zítra zavolám. Bude to v pohodě, uvidíš. Zařídím to. Udobříte se."
"Já ale NECHCI, Jukko!" odsekl. "Něco mi... Sakra, něco mi došlo."
"Co?!"
Panikařil jsem. Moje vidina toho, že když bude s Mattim, aspoň občas se s ním uvidím, se rychle rozplývala. Zatraceně. Musel jsem je dostat dohromady, musel jsem...
"Došlo mi to, když to na mě Matti vyštěkl," vzdychl.
"CO, Jonne?!"
"Idiote. Ty zatracenej idiote," zasmál se. Jak se proboha mohl tak smát?!
"Proč jsem idiot?" zamrkal jsem.
"Miluju tě," zaculil se Jonne. "Už zase, částečně možná ještě pořád. Těžce v tom lítám. Nic z tohohle jsem s Mattim necítil, já prostě... Miluju tě, Jukko."
Jako by mi před očima vybuchl ohňostroj.
Vím, že jsem se musel tvářit jako naprostý šílenec.
Vím, že jsem vzal Jonneho tvář do dlaní a vášnivě ho políbil na rty.
Že on mi ty polibky dychtivě oplácel.
Že během pár okamžiků se naše svršky dostaly na zem a my na postel.
Že když jsem ho, za neustálého líbání, samozřejmě připravoval, tak sténal a kňučel a ani v nejmenším se nesnažil aspoň trochu tišit.
Že mi zaryl nehty do zad v okamžiku, kdy jsem byl v něm, a jeho oči v tu samou chvíli nabyly toho zvláštního výrazu, jaký měly jen ve chvílích největšího vzrušení.
Že jsem do něj prakticky ihned začal zběsile přirážet, což ocenil dalším sténáním.
Musel ho slyšet celý hotel. Žádná šance, že tohle utajíme.
Žádná šance, že by někdo nevěděl, s kým byl. Na to moje jméno křičel až moc hlasitě.
Vím, že to celé bylo až zbytečně krátké. Najednou jsem na břiše ucítil jeho sperma, ani nevím, jestli to bylo jen z toho, jak ho dráždilo moje tělo, nebo jestli si pomohl.
Vím, že vzápětí se orgasmus divoce přehnal i přese mě, a to s takovou intenzitou, že už nejspíš NIKDO nemohl pochybovat o tom, s kým Jonne Aaron právě souložil.
Objímali jsme se, oddychovali, pomalu se uklidňovali, pot na tělech zvolna zasychal.
"Mimochodem..." zašeptal jsem. "Taky tě miluju."
"Nepovídej," zahihňal se. "To bych nepoznal."
Když jsem se odtáhl, měl v očích slzy. Vzhledem k tomu, jak se usmíval, nepochyboval jsem o tom, že to byly slzy štěstí.
Taky jsem k nim neměl daleko.
Jonne. Jonne, lásko moje...
Žádné komentáře:
Okomentovat