Ležel jsem na posteli, Jonneho hlavu ve svém klíně, konečně zase spolu. Jak já tyhle chvilky miloval. Jeho ruku šimrající mě na břiše. Jeho vlasy mezi mými prsty. A jak se mírně usmíval...
Jenže já si to nějak nemohl začít doopravdy užívat.
Myslel jsem na Japu. Ráno u snídaně nebyl ani on, ani Rakel. Myslel jsem, že s ní třeba jel na letiště, ale kluci mi řekli, že ona tu s námi těch pár dní do konce turné zůstává. Že na snídani už byli, ale odešli hodně brzo.
Japa o mně a Jonnem ještě oficiálně ani nevěděl. Pokud mu to po snídani někdo neběžel vykecat. Doufal jsem, že ne. Sakra, tohle jsem mu chtěl říct sám.
Byli jsme nejlepší přátelé. Měl to vědět jako první. Do prdele, měl to vědět ještě před tou zatracenou snídaní.
A měl z toho být nadšený se mnou.
Nemít vedle sebe Japu bolelo snad ještě víc, než nemít vedle sebe Jonneho...
"Jste oba děsný paličáci," řekl najednou blonďáček.
"Čteš mi myšlenky, lásko?" ušklíbl jsem se.
"Ne. Jen je mi jasný, na co myslíš," zavrtěl hlavou. "Znám svýho chlapa. Vím, jak moc Japu zbožňuješ. Když jste rozhádaný, zaručeně ho nemůžeš dostat z hlavy."
"Blbost. Taky hodně myslím na tebe," olízl jsem si rty.
"Ale ne v tuhle chvíli, pravda?"
"Ne, v tuhle chvíli ne, uznávám," vzdychl jsem. "Ach, Jonne. Nemůžu za to!"
"Já vím. Nikdy jste se takhle nepohádali."
"Bingo."
"Oba jste prostě neskutečně paličatý. A musíte mít poslední slovo."
"Jo, to je nejspíš pravda."
"Samozřejmě, že je. Říkám. Znám svýho chlapa."
"Líbí se mi bejt tvůj chlap, Jonne..." zavrněl jsem.
"Ale... Víš, Jukko," vzdychl a nejistě se na mě zadíval. "Teď na to poslední slovo nemáš právo..."
"Ne?" pozvedl jsem obočí.
"Ne."
"Ale já ho nechci nechat, aby zabil svý dítě," kousl jsem se do rtu. "Vždyť je to strašný. A Rakel..."
"Spát se svým zadaným bejvalým taky není zrovna úžasná věc, víš?" pousmál se Jonne. "Teda, já vím. Dopadlo to zatraceně dobře, ale to neznamená, že to dobrý bylo i ve chvíli, kdy jsme se spolu vyspali. Chápeš. Ale měli jsme právo rozhodnout se, že to uděláme."
"No, ono to nebylo zrovna ROZHODNUTÍ, vzpomínáš? Rozhodnutí by mělo pramenit z nějakejch rozumovejch pochodů, a v tý situaci-"
"Jukko!"
"Já vím," kousl jsem se do rtu. "Nemám jim do toho právo kecat."
"Správně."
"Jsi naprosto nesnesitelnej."
"Protože mám pravdu?"
"Jonne..."
Zavřel jsem oči. Jo, nejspíš měl svatou pravdu. Nejspíš jsem to i celou dobu věděl. Ale Japa přece...
Ne. Vážně je to jejich rozhodnutí. I když pak zjistí, že to byla chyba, já jim do toho žvanit nemůžu.
Můžu leda tak říct, že si myslím, že je to hrozná škoda. Že Japa by byl přímo supertáta. A Rakel ta nejkrásnější maminka pod sluncem.
"Tak za dvacet minut musíme vyrazit na zvukovou zkoušku," zamumlal Jonne.
"Už tak brzo?" zabručel jsem nespokojeně. "Mně se nikam nechce, zatraceně..."
"No, tvoje kapela ti nejspíš řekne, že musíš, lásko."
"A ty ne?" zamračil jsem se.
"Já? Nejsem tvůj zpěvák. Jsem až na druhým místě," zakřenil se.
"Ale jsi můj milenec..." pohladil jsem ho po vlasech. "Jonne... Potřebuju mluvit s Japou."
"Já vím. Jen běž," usmál se. "Mně to nevadí."
"Děkuju," špitl jsem. "Fakt tě miluju, Jonne..."
"Jo, to vím taky. Tak padej..."
Žádné komentáře:
Okomentovat