Dnešní kapitola (z Jonneho pohledu, mimochodem) bude poněkud, ehm... delší. Hádám, že vám to nevadí...
Ani vlastně nevím, jak ten zbytek turné utekl. Jasně, bylo to jen něco málo přes týden, ale stejně. Najednou, aniž bych si všiml jak, byl poslední večer a my s Jukkou jsme se pomalu chystali do postele (zatím jsme jen oblečení leželi na posteli a žvanili). A vtom se ozvalo zaklepání na dveře.
Jukka vyskočil z postele a šel otevřít. Já se uvelebil, zavřel oči a pokoušel se sám sebe přesvědčit, že ať je to kdokoliv, za mnou nejde.
No, nešel.
"Rakel!" vyjekl Jukka. "Co ty tady?"
To mě donutilo oči zase otevřít. Zrovna ve chvíli, kdy dveře klaply a Rakel se nervózně kousala do rtu.
"Jukko, jdu tě... o něco poprosit."
"Děsíš mě," zamračil se Jukka. "Pojď, sedni si na postel. A mluv."
Rakel se opatrně posadila na kraj postele, a Jukka si dřepl před ni.
"Tak co je, kotě?" zeptal se.
Neviděl jsem jí do tváře, ale tak nějak jsem si její výraz dokázal skoro živě představit.
"Kotě..." zamumlala. "Já nemůžu. Já... Nedokážu udělat to, co Japa chce. Nejde to..."
Jukka vzdychl a vzal ji za ruku.
"Jo, zlato. To chápu."
"Já..." špitla Rakel. "Nechci ho k ničemu nutit. Nechci, aby to dítě nesnášel. Já... Musím se s ním rozejít, Jukko..."
"Jo," kousl se do rtu. "Je mi to jasný. A je mi ještě jasnější, co po mně chceš."
"Musíš tady bejt pro něj," kuňkla Rakel. "Prosím. On se zhroutí, já to vím. Nechci, aby... to dopadlo špatně. Musíš mi ho pohlídat, Jukko..."
Viděl jsem, že on s tím nesouhlasí. Sakra, tvářil se jako malé ublížené štěňátko.
Chtěl jsem něco říct, vložit se do toho, ale přišlo mi, že nemám právo se do toho motat. Nemám právo ani kváknout.
Měl jsem pocit, že tam nemám ani BÝT, natožpak ještě otvírat pusu.
"Jo, fajn," řekl tiše Jukka. "Udělám, co budu moct..."
Sklonila se a políbila ho na čelo.
"Možná jednou přestane bejt naštvanej," zamumlala. "Možná..."
Jukkův telefon na nočním stolku zavibroval.
"Blonďáčku, podej mi to, prosím," natáhl Jukka ruku.
Posunul jsem se po posteli tak, abych na mobil dosáhl, a předal ho majiteli.
Rakel otočila hlavu, jako by si snad moji přítomnost doteď ani neuvědomovala.
"Ahoj, Jonne," pousmála se.
"Ahoj," odpověděl jsem a sklopil oči.
"Hm," zabručel Jukka. "To je Japa. Prej jestli k němu nemůžu skočit, že si chce promluvit..."
"Běž," řekli jsme s Rakel zároveň.
Jukka se ušklíbl.
"Ty, kotě," ukázal na Rakel. "Ty nikam nechoď. Ještě to dořešíme. Ty, blonďáčku... Zabav ji, buď tak hodnej."
Zmizel dřív, než jsem mohl zaprotestovat.
Rakel se na posteli otočila celá, tak, aby na mě viděla.
"Upozorňuju tě, že nechci slyšet tvůj názor. Nechci slyšet ničí názor. Jasno?"
"Neboj," zavrtěl jsem hlavou. "Žádnej ti cpát nebudu."
"Fajn," kývla spokojeně. "No, tak jak mě míníš zabavit?"
"Ty už Jacka nemiluješ?" zeptal jsem se.
"Co?" zamrkala. "Jak tě tohle napadlo?"
"No... Chceš ho pustit k vodě?"
"Ale to přece neznamená, že ho nemiluju!" odsekla. "Sakra... Zbožňuju toho chlapa. Je mý všecko! Jenže... Co kdyby po tobě Jukka chtěl, abys, já nevím, nechal Negative, no? Co by dostalo přednost?"
"Já... Já nevím," přiznal jsem. "Radši si to ani nechci představovat."
"Jo. Přeju ti, abys to nikdy nemusel reálně řešit. Nebo něco podobnýho. Sice do toho nevletíš, ale..."
Najednou si rukou vjela do vlasů a sklonila hlavu. Po tvářích jí tekly slzy.
"Rakel..." zašeptal jsem a pohladil ji po koleni.
"Víš, co bych za to dala, aby to šlo vyřešit jinak?" vzlykla. "Aby to dítě chtěl? Abysme z toho měli radost spolu, aby chtěl bejt táta, abysme to malý spolu vychovávali... Zatraceně, klidně ať se ze mě stane ženská v domácnosti! Budu vařit teplý večeře, budu uklízet, prát, žehlit, nebudu po něm chtít vůbec nic, ani aby vyměnil žárovku, s tím děckem ať si jen pohraje a všechnu péči hodí na krk mně... Ale ať ho CHCE, sakra!"
"Pojď sem," rozpřáhl jsem ruce. "No tak..."
Lehla si a schoulila se mi do náruče. Vzlykala a já měl chvíli pocit, že se snad ani neuklidní.
Doufal jsem, že Jukka se vrátí co nejdřív, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Hladit ji po zádech a šeptat jí slova na uklidnění? Jasně, ale co dál? Sakra, skoro jsem ji neznal. Viděli jsme se jen párkrát, a i když jsem ji měl rád, no...
Měl jsem pocit, že to trvalo věčnost, ale nakonec se dveře pokoje otevřely. Jukka váhavě vešel.
"Zlato?" oslovil Rakel.
Jako na povel přestala brečet. Vytrhla se mi a posadila se.
"Jo?" odpověděla mu tiše.
"Ehm, nevím, jak ti to..." podrbal se Jukka za uchem. "Japa... přemýšlel, když jsi odešla. A nejspíš mu v tom dost pomohl tvůj diář. Podle všeho sis tam jaksi psala různý varianty svojí rozchodový řeči..."
"On se mi hrabal v diáři?!" vyjekla Rakel.
"No... Jo. Hledal fotku z ultrazvuku," pokrčil Jukka rameny. "A, no... Vzkazuje ti, že... se laskavě máš vrátit do pokoje. Musíte si prej promluvit. O tom, jestli prodáte byt..."
"To snad nemyslí-"
"Nech mě domluvit, jo? O tom, jestli prodáte byt, a za ty peníze koupíte větší. Nebo jestli koupíte rovnou malej domek. A jestli teda konečně přestanete to manželství tajit, když budete rodiče. No, a pak mlel ještě něco o tom, že doufá, že se vám aspoň povedla krásná a svéhlavá zrzečka..."
Rakel beze slova vyskočila z postele a vyběhla dveřmi ven.
Jukka se zakřenil a zabouchl.
"No..." řekl. "Bude ze mě strejda."
Žádné komentáře:
Okomentovat