neděle 28. dubna 2013

Embracing Past 40/40

No, a konec tohohle příběhu necháme na Christusovi, co vy na to? A než vám povypráví, já vám mile poděkuju za to, že jste to četli, komentovali, třeba se vám to i líbilo... A teď vám přeju, abyste si užili poslední kapitolu. Tak co? Napraví se to? Určitě? Fakt si to myslíte?


Do odjezdu vlaku zbývalo dvacet minut, když jsem nastoupil. Dal jsem si vážně záležet na tom, abych si našel prázdné kupé, protože to poslední, o co jsem stál, byla něčí společnost.
Byl jsem na tom psychicky tak mizerně, jako už dlouho ne.
Protože po tom, co jsem včera předvedl, jsme se nemohli nerozejít.
Idiot, to jsem. Jen zkurvenej idiot.
Ale bylo lepší nechat to vyšumět teď, než trápit se půl roku a nakonec to stejně bolestivě ukončit.
Nehledě na to, jestli mi i v tuhle chvíli představa, že už ho nikdy neuvidím, rvala srdce.
Jenže včera, když jsem viděl Janiho s Mattim...
Musel jsem se pousmát.
Kdo by tohle řekl, hm?
A přitom se vlastně dali dohromady tak pitomě.
Když se Matti vrátil do Tampere, šel se opít. Chtěl na všechno zapomenout. Dal se do řeči s Janim, jakkoliv ho do té doby neměl v lásce.
A pak s ním Jani šel domů, a když Matti chtěl otevřít dveře domu a Jani měl pokračovat v cestě ke svému bytu, políbili se.
A vyspali se spolu.
Ráno z toho byli oba vyděšení, i když Jani víc.
Navzájem se ujistili, že to byl jen úlet, který se zaručeně nebude opakovat.
Večer se zase potkali v baru, a, no, úlet se opakoval, jen s tím rozdílem, že tentokrát si to dali hned dvakrát.
Ráno si slíbili, že budou už jen přátelé, zaručeně.
Večer spolu šukali už cestou z baru, v nějaké tiché uličce.
"Hold me against the wall," nazval to Jani.
A pak Mattimu prý řekl, že ho miluje. Že ho už dlouho miluje. Že by chtěl aspoň přátelství, ale nejde to, protože se prostě nedokáže ovládat.
Zavřel jsem oči.

"Nechtěl jsem ho nevídat," řekl Matti. "Prostě jsem měl pocit, že bez něj nemůžu bejt. Ty tři večery byly úžasný, a nebylo to SEXEM!"
"No DOVOL?!" ohradil se Jani.
"JEN sexem, zlato," zakřenil se Matti. "No, každopádně jsem se rozhodnul."
"Přišel s tím, že neví, jestli mě miluje, ale že do toho jde," usmál se Jani. "Že to nemám brát jako vztah, že je to něco mezi vztahem a přátelstvím s výhodama, ale že ten sex je prostě nejlepší, co v životě zažil, a nechce se ho tak snadno vzdát."
"Jo..." kousl se Matti do rtu. "Aby bylo jasno, pořád nevím, jestli ho miluju. Většinu času mi HROZNĚ leze na nervy. Ta jeho příšerná muzika, to, jak si furt zpívá, a to, jak není schopnej umejt hrnek na kafe... Na zabití. Ale na druhou stranu, když se mu kouknu do očí..."
Jann propletl své prsty s jeho.
"To on tvrdí, že neví, jestli mě miluje. Já to vím. Ale on mi nevěří," zakřenil se.
"Ne. Zatím ne," zavrtěl Matti hlavou. "Ach, brácho... Kdybych věděl, co způsobíš tím, že se vyspíš s Jonnem, tak ti nevrazím facku, ale pusu. No, dobře, není to jen tvoje zásluha. Ale taky toho, že jsme ze sebe nedokázali spustit pracky."
"Ale no tak, ne tak ošklivě," zamračil se Jani. "Prostě nás to k sobě neodolatelně přitahovalo."
"Jak chceš," pokrčil Matti rameny.
"Hele, nebuď hajzl!" šťouchl do něj Jani. "Já prostě... Prostě vím, že k sobě patříme."

Prudce jsem oči otevřel.
Neodolatelně přitahovalo.
Prostě k sobě patříme.
Jonneho oči při tom našem prvním milování, když ještě podváděl Mattiho.
Jonneho oči ve chvíli, kdy jsme se včera loučili.
To, jak se culil, když říkal, že mě miluje.
A pohádal se kvůli mně s Tommim.
Jonne...
Zvedl jsem se ze sedačky a začal se zase soukat do kabátu.
Helsinki počkají. Všechno počká.
Vrátím se v neděli večer, abych se vyspal do práce, ne dřív.
Musím být s Jonnem. Musím být se svým blonďáčkem.
"Máš tu volno?"
Otočil jsem se ke dveřím.
"Jonne!" vydechl jsem.
Usmál se. Ten nejkrásnější úsměv na světě.
"Po víkendu musím do Tampere," řekl. "Ale do tý doby jsem jen tvůj, Jukko. Miluju tě. Promiň..."
Přitiskl jsem si ho k sobě. Upustil tašku na zem.
"Ty promiň," zamumlal jsem. "Že jsem nepřišel..."
"To nevadí," objal mě. "Pokud máš dost velkou vanu, tak si všechno, co jsem měl v plánu, vynahradíme."
Políbil jsem ho.
Patříme k sobě. VÁŽNĚ.
A vždycky to tak bylo.
Jen jsme to malou chvíli neviděli...

Žádné komentáře:

Okomentovat