O půl desáté odpoledne se ozval zvonek. Zanadával jsem a převalil se na druhý bok. Kdo, sakra, může otravovat tak brzo? Ale co. Pro mě to nebude, máma si to vyřídí...
A pak se ozvalo zaklepání na dveře mámina pokoje pro hosty.
"Kdo jsi a co chceš?!" štěkl jsem.
"Ehm... Matti," ozvalo se. "A, ehm... Promluvit si."
"Jdi pryč a vrať se v nějakou normální hodinu!" frkl jsem. "Jsem pracující člověk a o víkendu se potřebuju VYSPAT!"
"Brácho, prosím," řekl tiše Matti. "Já nespal celou noc."
Vstal jsem, tedy lépe řečeno se zvedl do sedu, zívl a protřel si oči.
"No fajn, tak pojď dál..."
Dveře se otevřely a zkroušeně vypadající Matti pomalu vstoupil.
"Ahoj, Jukko."
"No nazdar," ušklíbl jsem se. "Vypadáš jako by ti sebrali oblíbenou hračku."
"Brácho, jak moc jsem ranil tvý city?" zamumlal.
"No... Nadšenej jsem nebyl," přiznal jsem. "Proč BLONĎÁČEK, Matti?!"
"Má svý kouzlo," pokrčil rameny. "Jukko, já prostě-"
"Šukali jste?" naklonil jsem hlavu.
"No... Jo, šukali."
"Míníte se dál vídat?"
"On nechce."
"Copak? Nelíbilo se mu to?"
"Líbilo!" frkl Matti. "Ale nechce kvůli TOBĚ!"
"Výmluvy..." mávl jsem rukou.
"Nejsou to výmluvy. Říkal, že pro všechny to tak bude lepší."
Zavřel jsem oči.
Blonďáčku, ty pitomče.
Taky tě každý naše setkání tak bolí?
"Bydlím přece v helsinkách?" řekl jsem. "A když budu v Tampere, dá se... to nějak vymyslet. Abych vás spolu neviděl."
Bolelo to. Sakra to bolelo.
"To jako myslíš vážně?!" vyhrkl Matti.
Nemusel jsem ani otvírat oči, abych věděl, jaký má v tu chvíli výraz.
"Jdi do něj," zamumlal jsem. "Nezvorej to. Netlač na něj, aby to zveřejnil. Nezačni pít. On je... je úžasnej kluk, Matti."
"Ty fakt CHCEŠ, abych-"
"Jdi do něj!" zavrčel jsem a zadíval se na něj. "Hodně štěstí."
"TEĎ za ním nepůjdu!"
"Fakt o něj stojíš?"
"No... Jo. Jasně, že jo."
"Tak věz, že si potrpí na romantický gesta," ušklíbl jsem se.
"A tím chceš říct..." zamračil se.
"To už si přeber jak chceš! A teď, mohl bys mě PROSÍM nechat ještě spát?"
Položil mi ruku na rameno.
"Díky, Jukko."
"Jo," kývl jsem. "Nemáš za co."
Mrkl na mě a vypadl.
Lehl jsem si na postel, ruce obtočil kolem přikrývky a rozplakal se.
Jo, ušel jsem od rozchodu dlouhou cestu.
A k čemu mi to bylo...
Žádné komentáře:
Okomentovat