neděle 28. dubna 2013

Embracing Past 6/40

Vítejte u Jukky v bytě. (a v hlavě)


Byl pátek večer a klíč v zámku mého bytu právě tiše cvaknul.
Opět, jako za poslední měsíce hned několikrát, se mi mělo dostat toho nezměrného potěšení hostit přes noc svého milovaného bratříčka. Ten se, jako ostatně vždycky, ohlásil ten den dopoledne prostou SMS zprávou ve znění: 'Dneska jsem v Hels. Mam si hledat hotel, nebo...'
Přičemž to NEBO samozřejmě způsobilo, že celá zpráva vyzněla tak, že jsem necitelný hajzl, jestli nechám vlastního BRATRA spát v nějakém HOTELU.
'Kupujes veceri' zněla moje odpověď.
A teď jsem si říkal, že jsem měl být radši o hladu.
"Bráško, máě mš tady!" zahlaholil Matti.
"Skvěle. Nemohl jsem se dočkat," frkl jsem.
"Ale no tak, nebuď protivnej. Nesu ti pizzu, a má na sobě spoustu ananasu, přesně jak máš rád!"
Dobře, ale tohle neznělo špatně.
"To je polehčující okolnost," pokýval jsem.
"A stavil jsem se i pro colu, abychom to měli čím zapíjet," oznamoval. "Máma mi kladla na srdce, že-"
"Že mi do ruky nepatří ani nealko pivo," mávl jsem rukou. "No jo, prosímtě. Kde jsou skleničky-"
"Vím, díky."
Sotva o dvě minutky později jsem seděl nad večeří, která se zdála být vhodná spíš pro osmnáctiletého kluka než dvaatřicetiletého muže, a musel jsem uznat, že vážně ke spokojenosti NEPOTŘEBUJU žádné pivo. Ta cola byla docela dobrá. A naštěstí jsem si nemusel dávat pozor na postavu.
"Tak co?" zadíval jsem se na Mattiho, když ve mně zmizel první plátek pizzy. "Jak se vede?"
"No... Jde to," pokrčil rameny. "Dost práce. Znáš to. Kolem cédéčka... a tak."
Zavrtěl jsem hlavou. Na tohle jsem se neptal, a on to moc dobře věděl.
"A blonďáček?" zeptal jsem se a vzápětí si vynadal za to, že mu pořád říkám tou starou přezdívkou, kterou jsem pro něj měl v době, kdy jsme byli spolu.
"No..." odkašlal si Matti. "Jak se to vezme."
"Něco neklape?" dotázal jsem se a samotného mě vyděsilo to, že si přeju, aby odpověď byla kladná.
Matti se zamyšleně podíval na svoji skleničku s pitím.
"Můžu si zapálit?"
Mlčky jsem ukázal na popelník. Můj bratříček sáhl do kapsy a vytáhl krabičku cigaret.
"A dej mi taky jednu," zamumlal jsem. "Jakožto pracující člověk si většinu času zapálit ani nemůžu. Vlastně jsem SKORO kouřit i přestal."
Matti mi podal cigaretu a zapalovač.
Seděli jsme tiše. Čekal jsem, až začne sám.
"Víš, neklapeš... ty," vzdychl.
"JÁ?" zamrkal jsem.
Na druhou stranu to bylo logické. Vždyť i kdyby Matti stokrát chtěl, nemůže se mi v rozhovoru úplně vyhnout, a Jonne na to všechno skoro určitě reaguje... jako já na zmínky o něm. Musel jsem mezi nimi stát jako nějaká nezbořitelná zeď.
"Jde o to, že... Jonne..."
"Já vím, bráško," špitl jsem. "Ale co čekáš, že udělám?"
"Já bych ti to řekl. Ale tobě by se to nelíbilo," ušklíbl se.
Oklepal jsem cigaretu do popelníku.
"Aha. Takže promlouvání si."
"Jonne by o to stál."
"Řekl ti to?"
"Ne."
"Tak by o to nestál."
"Jak to můžeš vědět?"
"Znám svýho chlapa, proboha!"
Vzápětí jsem se kousl do rtu, to když mi došlo, co jsem právě vypustil z pusy.
Mattiho pohled nebyl ani v nejmenším šokovaný, což bylo silně znepokojující.
"MUSÍTE si promluvit," sdělil mi.
Upustil jsem nedopalek a zvedl další kousek pizzy.
"Aspoň v posteli vám to klape?" zeptal jsem se nenápadně.
"V posteli to nemůže bejt lepší."
Kývl jsem.
Zajímalo by mě, jestli to blonďáček vidí stejně...

Žádné komentáře:

Okomentovat