První věc, kterou jsem po zazvonění uslyšel, byl zběsilý štěkot dvou malých psíků. Samozřejmě. Ostatně, bylo to tak vždycky, když jsem přišel.
Když se otevřely dveře, dvě kuličky zlatých chlupů se vyřítily na chodbu a obě najednou se snažily upoutat moji pozornost.
Jako obvykle.
"No nazdar, potvůrky!" zasmál jsem se a dřepl si, abych je mohl pohladit. "Nazdár... Co, stýskalo se vám po Jukkovi?"
"Koukej jim přestat říkat potvůrky," zaznělo nade mnou. "Náhodou jsou moc hodný!"
Napřímil jsem se a široce se zakřenil.
"Rakel. Ahoj, zlatíčko."
"Ahoj, drahoušku," usmála se a vtiskla mi lehký polibek na rty.
"Kdepak máš svýho milovanýho manžílka?" dotázal jsem se, zatímco jsem vstupoval do bytu, čivavy v patách.
"Nepsal ti?" zamračila se Rakel. "Ta schůzka s klukama z Private Line začala o něco pozdějc. Japa dorazí tak za půl hodinky, snad..."
Sáhl jsem do kapsy kalhot a vytáhl mobil.
"Ach. Jasně," kývl jsem. "Kdybych si zapnul zvuky, asi to i vím. Pardon."
"V pohodě," mrkla. "Prostě jsi tu dřív. Dáš si zatím něco?"
"Kafe, jestli budeš tak hodná," usmál jsem se.
"Hned. Zatím si sedni do obýváku, během chvilky dorazím."
Kývl jsem a ve společnosti dvou ňafajících psíků jsem se vydal do obývacího pokoje.
Posadil jsem se do křesla a čekal. Jedna z čivav mi vyskočila na klín a pohodlně se uvelebila. Zcela automaticky jsem ji začal hladit.
Za chvíli už přede mě Rakel postavila hrnek kávy, sama si přinesla čaj.
Druhá čivava skočila na gauč a natáhla se vedle své majitelky.
"Tak co, zlato?" naklonil jsem hlavu. "Jak se smiřuješ s tím, že ti manžílek odjede na turné?"
"No... ale jo. Jde to," pokrčila rameny. "Chci říct, jsem silná, emancipovaná žena, že jo. Přežiju to i bez něj."
"Šílíš, co?"
"Jasně, že jo," vzdychla. "Ale říkám si... Někdy za váma můžu na pár dní zajet..."
"Počkej, počkej. JÁ budu sdílet pokoj s tvým manželem!" vytřeštil jsem oči.
"Neboj. Zamluvím při tý příležitosti JINEJ pokoj," zasmála se.
"V jinym hotelu?"
Zasmála se a zavrtěla hlavou
"A co ty?" zeptala se. "Těšíš se?"
"Moc dobře víš, že ne," vzdychl jsem. "To poslední, po čem toužím, je muset strávit víc než tři týdny ve společnosti blonďáčka."
"Poslyš, dokážu si představit, že nejsem ani zdaleka první, kdo ti tohle říká, ale nenapadlo tě třeba, že ty a Jonne byste si měli sednout a pořádně-"
"Si promluvit..." dokončil jsem za ni. "Samozřejmě, že mě to NAPADLO. Ale ten nápad jsem zase rychle zavrhnul, protože blonďáček se mnou mluvit nechce! A ne, ani zdaleka nejsi první, kdo mi to cpe!"
"Víš... Vy dva byste se vážně měli začít chovat jako DOSPĚLÍ," protočila Rakel panenky.
"Chováme se jako dospělí," frkl jsem.
"Ne, nechováte," zavrtěla hlavou. "Ne k sobě navzájem. Jonne, Jonne, Jonne. Víš, já mám pocit, že vy dva k sobě PATŘÍTE, a MĚLI BYSTE-"
"Rakel, jsem doma!" zaznělo v tu chvíli.
Japa vážně ví, kdy přijít. Bez ironie. Směr, kterým se tenhle rozhovor ubíral, se mi totiž ani za mák nelíbil.
"Jsem v obýváku!" křikla Rakel. "A máme NÁVŠTĚVU, to jen pro případ, že bys přilítnul a chtěl se o něco pokoušet!"
Čivava z mého klína vyskočila, když do pokoje vstoupil Japa.
"Neumíš číst zprávy?" ušklíbl se, když jeho zrak padl na mě. "Člověk si tady ani nemůže užít se svojí ženou, než dorazíš. Mimochodem, ahoj, zrzečko."
"Ahoj, zlato," usmála se Rakel a nechala se políbit na rty. "Kafe si uděláš sám, viď?"
"Přirozeně," zakřenil se Japa.
"Hele, Rakel..." naklonil jsem hlavu. "Nepřibrala ty jsi tak trochu?"
"Hele, drahoušku," zamračila se. "Nebudeš ty bisexuál především z nutnosti? Ptát se ženský, jestli NEPŘIBRALA..."
"Přibrala," kývl Japa, na rtech široký úsměv. "Úžasný, co? Ten zadek a ty prsa..."
Zaculil jsem se na něj.
Ach, Japí. Ty v tom těžce lítáš...
Žádné komentáře:
Okomentovat