Přísahám, kdyby v úvodu toho mailu nenapsal, že ho inspiroval nějakej blbej romantickej film, na jehož název si už dávno nevzpomíná, to kdyby mě snad chtěly napadat nějaký přiblblý asociace, nejspíš by to se mnou na místě seklo, když jsem si ten text přečetla.
Protože tohle znělo skoro jako vyznání.
Navždycky a navždycky...
Blbost na druhou. Vážně.
Budu tě zas milovat?
Odzpívala jsem to při nahrávání jen tak tak. Srdce mi bušilo jako splašené. I když jsem milovala Topiho. I když Janiho jsem zpátky ani omylem nechtěla. I když ani on to tak nemyslel. Nemohla jsem si pomoct.
Slyšela jsem ji pak jen jednou, kdykoliv jindy jsem se vymluvila na to, že se mi tam nelíbí můj hlas. Což, jak se zdálo, všichni brali jako poměrně přijatelné vysvětlení. Včetně Janiho, i když u toho jsem si stoprocentně jistá nebyla. Ale to u něj nikdy ničím.
Rok a půl jsme se občas vídali, přátelsky, ale o Forever nikdy nemluvil.
Pak se mě nenápadně zeptal, jestli bych měla čas v někdy po polovině července, že by chtěl zahrát Forever živě, a že mě u toho vážně potřebuje.
Nevím, jak mě přesvědčil, a nevím, jak jsem to zvládla. Dost jsem hrála, když jsem tam s ním stála, na rozdíl od něj. On se celou dobu tvářil dost nervózně. A když jsem se zeptala, proč se mnou vlastně chtěl zpívat živě, vypadlo z něj, že to byl nápad Jenny. Že se jí ta písnička líbí a chtěla ji slyšet.
Skvěle. Prostě skvěle.
O rok a čtvrt dalšího občasného (popravdě stále častějšího) vídání se později (a kategorického nemluvení o tom, že jsme spolu kdy stáli na pódiu nebo že by se to mělo někdy opakovat) mi najednou zavolal, aby mi sdělil, že ho jeho milá mladší sestřička vypekla, když s ní chtěl založit kapelu, a on teď potřebuje ženský vokál. Nutně.
A že by byl rád, abych, prosím prosím prosím, byla tím vokálem právě já.
V té době už jsem víceméně neměla důvod pro to, abych mu nekývla. Přátelské vztahy mezi námi byly obnoveny. Víceméně. Jen když se nemluvilo o tom, že mezi námi někdy něco bylo. Ukazovalo se, že tohle téma uvádělo oba do rozpaků.
Dokonce jsme se váhavě vraceli k letmým dotykům. Ruka na rameni, krátké objetí, polibek na tvář. Naprosto nic milostného.
Přece jen už to bylo pět let. Fungovali jsme vedle sebe víc než dobře.
A stejně to bylo divné, když jsem přijímala.
Kdybych tak jen tušila...
Žádné komentáře:
Okomentovat