It's funny how...

Autor: Arvari
Žánr: Slash. Deprimující slash.
Přístupnost: PG-13?
Postavy: Jann Wilde, pokud počítáte jen ty přítomné osobně
Shrnutí: "Takže už to udělal."
Počet slov: 720
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

"Chrisu?"
Zabouchl jsem dveře a sundal si bundu.
"Zlato?" zaolal jsem znovu, nejistě.
Zul jsem si boty a vklouzl do svých pohodlných domácích bačkor. Kousl jsem se do rtu. Tohle se mi nějak nechtělo líbit.
"Jukko?" řekl jsem už tišeji. "Zatraceně, to tu ještě nejsi?!"
"Došel jsem do obývacího pokoje a zvedl z konferenčního stolku mobil, který jsem tam právě dneska musel zapomenout. Zprávy jsem chtěl zatím nechat bez povšimnutí, ale pak mi došlo, že jsi možná psal, že nestíháš, že ti ujel vlak do Tampere, cokoliv.
Krom pát běžných zpráv od známých (a od Joanky) a jednoho Lauřina sdělení ohledně koncertu, co se plánoval, na mě vyskočilo i oznámení o nové zprávě v hlasové schránce. Což bylo divné, protože kdokoliv, koho znám, by si snad radši ukousl jazyk, než aby nechával zprávu v hlasové schránce. Nebo by spíš zavolal později. Vždyť dokonce i Laura radši poslala smsku, když se mi nedovolala.
Takže jsem se podle instrukcí dovolal do hlasové schránky.
"Ahoj, Jannie," ozval se tichý hlas, Jukkův tichý hlas. "Asi sis už všimnul, že tam... jaksi nejsem. Mimochodem, není to tak, že bych si naplánoval nechat ti zprávu v hlasovce, ale ty sis podle všeho zase nechal mobil doma, zlatíčko, takže... No, možná je to jen dobře. Jen... ti chci říct, že dneska nepřijedu. A nepřijedu už vůbec, Jannie. Já... v Helsinkách jsem potkal Jonneho. Jsme zas spolu. Vím, že si teď říkáš, že se na mě přece vykašlal, odkopnul mě, tři roky na mě kašlal, ale uznej, taky jsem v tom nebyl nevinně. A já ho mám pořád rád, Jannie. Tak... mi to promiň. Nechtěl jsem ti ublížit, přísahám. Mám tě na to moc rád. Já... děkuju ti za všechno, co jsi pro mě udělal. Mám tě rád..."
Pak bylo ticho.
Spustil jsem ruku s telefonem a pár vteřin vůbec nemohl uvěřit tomu, že jsem slyšel to, co jsem slyšel. Tohle... byl rozchod?!
Zíral jsem před sebe, nemůžu říct jak dlouho. Nedokázal jsem se pohnout, svaly mě neposlouchaly. Divím se, že jsem se prostě nesesul k zemi a nezůstal tam bezvládně ležet.
Pak, když jsem se konečně trošku vzpamatoval, jsem vytočil první číslo, které mi přišlo na mysl. Zvedla to po prvním zazvonění.
"Miláčku?" oslovila mě něžně.
"It's funny how we keep on loving through the heart..." vypravil jsem ze sebe.
"Takže už to udělal," vzdychla.
"Koťátko, potřebuju tě," zakňučel jsem. "Já chci umřít..."
"Za deset minut jsem tam. A ty se ani nehni! Pokud tě najdu s podřezanejma žílama, volám sanitku a nechám tě zachránit jen proto, abych tě pak mohla zabít já OSOBNĚ, pochopil?!"
"A-ano, madam..."
"Drž se, bráško. Miluju tě."
Ukončil jsem hovor, ale telefon neodložil. Vytočil jsem ještě jedno číslo.
Zvonil dlouho, nekonečně dlouhou dobu, po kterou se mi před očima nemíhalo nic než obrazy toho, jak MŮJ Jukka souloží s tou zatracenou blonďatou primadonou, kvůli které si mohl vyplakat oči a kvůli které si sáhl na dno, jak se s Jonnem miluje stejně vášnivě jako minulý týden se mnou, jak ho kouše do krku, do ušního lalůčku a šeptá mu sladká slůvka... když hovor konečně spadl do hlasové schránky, byla to vlastně úleva.
"Jen ti chci říct," řekl jsem a snažil se neznít roztřeseně, "že jsi mě ztratil. Až tě zase odkopne, zpátky tě nevezmu. Tolik jsem tě miloval... ale teď už u mě nemáš šanci."
Položil jsem mobil na stolek. Nejhorší bylo to, že jsem věděl, že bohapustě lžu. Že kdyby se tu teď objevil a řekl, že když ho drží v náručí, chce držet jen mě, že mě miluje a už nikdy nechce být beze mě, padl bych mu bez mrknutí oka do náruče.
Dobře, možná ještě víc bolelo vědomí, že tohle se nikdy nestane. Že on se nevrátí. Že já ho celou dobu miloval, zatímco on mě jen měl RÁD.
A stejně bych ochotně roztáhl nohy a nechal se aspoń chvíli přesvědčovat o tom, že to není pravda, že JÁ jsem ten, na kom mu záleží.
It's funny how we keep on loving through the heart...