Tu noc Christus prostě nemohl usnout. Měl chuť se sebrat a jet za Tommim, vrazit mu facku a neříct mu za co, nechat ho, ať si domyslí, proč je na něj naštvaný. Když by to pochopil, jsou to pro něj body navíc.
Body, co už docela nahrávaly myšlence na vrácení se zpátky.
Nebo aspoň na to, aby mu roztáhl nohy. Sakra, jak si někdy přál mít Tommiho u sebe večer, v noci, spát s ním, nechat se od něj šukat, tak jako dřív, moct ječet a zarývat mu nehty do zad, sténat, dívat se na Tommiho vytřeštěné oči, jako by snad jeho úžasný blonďák pořád tak nějak nepochopil, jak může být orgasmus úžasný...
Chtěl ho zpátky. Zpátky svého chlapa.
Ale ne tak, jak se Tommi projevoval teď. To nebyl jeho Tommi.
Jeho Tommi se uměl usmívat, jeho Tommi na něj byl milý, jeho Tommi snášel jeho nálady, jeho Tommi byl...
Jeho Tommi nebyl a nejspíš už nebude. Musí na něj zapomenout. Rychle.
Vlastně si nikdy nebyl jistý, jestli toho nového Tommiho bude moct milovat. Možná jen moc chtěl, aby to bylo zase jako dřív. Ani nemohl mít jistotu, že Tommi dokáže milovat nového Christuse, tedy spíš... Jukku Mikkonena.
Kousl se do rtu, když se už počtyřiadvacáté za noc převalil.
Natáhl ruku a podíval se na mobil. Byly už skoro tři. Za něco málo přes dvě hodiny vstává, a ještě oka nezamhouřil.
"Zatracenej Tommi," zakňučel a zabořil obličej do polštáře. "Kurva, kdybys radši přišel a ohnul mě přes stůl, ty zkurvenej KRETÉNE!"
Měl chuť napsat mu zprávu přibližně toho znění, ale nakonec to naštěstí zavrhl, neboť pochopil, že přesně to po něm jeho únavou pološílený mozek chce.
Přemýšlel, jestli za tu nespavost náhodou nemůže to, že kolem sedmé měl kafe, ale usoudil, že je to vážně jen manažerova vina.
Možná měl Japa pravdu. Christus byl zatracená buzerantská dámička.
Kdyby nebyl, mohl teď ležet v Tommiho bytě v Tampere, v blonďákově náruči a spokojeně se toulat říší snů. Nebo možná taky ležet na zádech a dohánět to, co za ty tři roky zameškali. Ještě pořád.
A tu kytaru by mu Tommi nejspíš stejně koupil, jenže by mu ji přinesl osobně, viděl by Christusův výraz, když ji vyndával z pouzdra, prostě...
Po kytaristově tváři se skutálela slza.
Nenáviděl ho, nenáviděl, nenáviděl.
Zatraceně, už bylo po třetí.
V práci ani nebude vědět, co dělá...
Žádné komentáře:
Okomentovat