Jukko

Autor: Arvari
Žánr: slash
Přístupnost: Ne-e, nesouloží se
Postavy: Hele, já si to jednou nechám pro sebe, ju?
Shrnutí: "A pak jsme šli do šatny, a před ní jsi stál ty."
Počet slov: 1729
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...
Poznámka 2: Krátký, sakra. Tohle mělo bejt KRÁTKÝ!

Když jsem se po mailu svěřil Japovi, když už jsem to prostě nemohl udržet jen v sobě, řekl, že jsem idiot, když jsem se do toho nikdy neodhodlal jít.
Ale zajímalo by mě, jak by se zachoval na mém místě on.
No... Jasně, já vím, on se na moje místo nikdy dostat nemůže, protože tě zná už tak dlouho, protože jste jako bratři, protože jste tak propojení, že za sebe občas dokončujete věty, nebo třeba i kytarové melodie.
Popravdě, když jsem vás oba poznal, myslel jsem, že spolu prostě zákonitě musíte spát. Hrozně mě překvapilo, když jste se rozchechtali a řekli, že jste na sebe nikdy v životě ani nesáhli, aspoň co si pamatujete, protože kdo může vědět, co se dělo, když jste někdy byli oba naprosto ožralí.
Ne, on se na tebe nikdy nebude dívat tak, jako se na tebe dívám já.
Už jsem o tobě slyšel dřív. Sakra, kdo se jen trochu zajímá o finskou muziku, ten o tobě slyšet prostě musel. Tolik lidí tě tehdy milovalo.
Ale když jsem do Finska přijel, všechno bylo pryč. Byl jsi víceméně čerstvě padlý kytarový bůh. Vykopnutý kapelou, co tě proslavila, bez peněz, některým lidem k smíchu, jiným k politování, ale mám pocit, že ani jedno z toho se ti zvlášť nelíbilo.
Z hvězdy se stala nula. Hrál jsi sice pořád sakra dobře, ale v příšerné kapele.
Sledoval jsem tvoji... No, nevím, jestli tomu říkat zrovna kariéra. Udělalo mi to radost, když jsi odešel z těch děsných Black Jesus, i když SnoWhite taky nebyli žádná VELKÁ výhra. Hlavní důvod, proč na ně většina lidí přišla, jsi byl ty.
Taky jsem na ně jednou jel, podívat se na Sira Christuse, vidět ho konečně naživo, jak hraje...
Tehdy jsem na tobě vážně dost ujížděl. Nevím, jak se to stalo, jak jsem se z obyčejného chladného 'slyšel jsem o něm' dostal do stavu 'bláznivá fanynka', ale dostal.
Odmítal jsem věřit, že jsi vážně taková nula, že zůstaneš zakopaný ve skupinách, co za to nestojí. Možná jsem trochu chtěl, aby ses vrátil zpátky do Negative, chtěl jsem tě vidět v plné (třpytivé) slávě, s tou tvojí růžovou kytarou...
Když jsem se dozvěděl, že ses rozhodl před svými démony utéct do Helsinek, málem jsem dostal infarkt.
Sir Christus a já v jednom městě. Šance že tě potkám, a tak vůbec...
Kurva.
Ale nečekal jsem, jak BRZO tě vlastně potkám.
Se Stereo Junks! jsme prostě normálně odehráli koncert. Obyčejný koncert, nebylo na něm nic zvláštního, jen koncert v nějakém helsinském klubu, žádná nová situace.
A pak jsme šli do šatny, a před ní jsi stál ty. A Jack, dobře, ale toho jsem si v první chvíli ani nevšiml.
Přísahám, neměl jsem daleko k tomu, abych vážně zaječel jako nějaká pubertální fanynka a v mdlobách padl k zemi. Zatraceně ti to tehdy slušelo, mimochodem. Měl jsi ty červené kožené kalhoty, co ti obepínají zadek, a koženou bundu, a bylo to o tolik jiné než ta blýskavá kurvička, do které ses stylizoval dřív, ale stejně, byl jsi to ty, byl jsi SIR CHRISTUS, a stál jsi před naší šatnou, a řekl jsi...
A řekl jsi, že mě chceš do kapely.
A Anziho a Miikkiho, sakra, ale to jsem neslyšel.
Slyšel jsem, jak Sir Christus řekl, že chce, abych hrál na basovku v jeho nové kapele.
Nemohl jsi to vědět. Netušil jsi, co to se mnou tehdy udělalo, jak jsem se najednou cítil, jako bych v sobě měl minimálně smrtelné množství extáze, jak mi celý svět vybuchl před očima, když jsi řekl, že jsem sakra dobrej, že pro tebe rozhodně musím hrát, že...
Vrhl jsem se ti kolem krku, a když jsem se odtáhl, usmíval ses na mě. Měl jsem co dělat, abych tě nepolíbil.
Vzhlížel jsem k tobě. Sakra, i přes všechny chyby, a že jich máš spoustu, byl jsi pro mě vzor dokonalosti. Obraz toho, čeho chci taky dosáhnout. Když odečteme vyhazov z kapely a drogovou a alkoholovou minulost, jasně.
I když, nebýt toho... Nebyl bys tady a já bych s tebou nebyl v kapele.
Začali jsme zkoušet, a já se na každou tu zkoušku nekonečně těšil. Těch pár hodin mě vždycky dokázalo nabít tak neskutečnou energií, že jsem se až do další zkoušky prakticky neustále culil jako sluníčko, a kdyby mi snad NÁHODOU dokázala ta energie docházet dřív, stačilo jen vzpomenout si na tvůj úsměv, na občasné mrknutí, na to, jak jsi mi někdy řekl, že mi to dneska vážně šlo, že jsem dobrý...
Že jsem dobrý.
Nikdy jsem se necítil tak hrdý jako tehdy, když jsem se v novinách dočetl, že jsi řekl, že jsem precizní a nikdy nedělám chyby. Že jsi to řekl zrovna ty...
Jak jsem tě poznával, ztrácel jsem svoje platonické pobláznění, to, kvůli kterému si ze mě Anzi někdy utahoval, když mě přistihl, že se na tebe dívám, jako bys snad byl anděl, co zrovna sestoupil z nebe.
Jasně, bez platonického pobláznění by byl můj život nepochybně fajn. Jenže to bych se do tebe, sakra, nesměl zamilovat.
To bys ovšem ty nesměl být takový, jaký jsi. Protože když pominu ty tvoje chybky (jako třeba tu nedochvilnost, co mě přiváděla k šílenství, nebo tu tvoji zatracenou nepořádnost), jsi mnohem lepší, než jak jsem si tě představoval.
Jsi prostě zlatíčko. Jsi svůj, vždycky, za každých okolností, nejsi z těch, co se nechají řídit trendy, ale nejsi ani pozér, co opustí to, co se mu líbí, jen proto, že to začalo být až moc in. Jsi vtipný. A staráš se. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se porval v baru a na zkoušku přišel s rozbitým rtem, a ty ses zeptal, jestli to hodně bolí, a ještě běžel do obchodu pro ledově vychlazenou plechovku coly, co bych si na ten ret mohl dát.
Ale co jsem si na tobě zamiloval nejvíc... Tvoji lásku k hudbě.
Dodneška myslím na chvíle, kdy ses při hraní na kytaru naprosto ztratil v hudbě, oči zavřené, rty lehce našpulené, ve tváři čistou vášeň.
Jak jsem si vždycky přál vidět tu vášeň i jindy.
Neříkám, že každá chvíle vedle tebe byla utrpení, ale některé byly. Někdy jsem se prostě nemohl ubránit myšlenkám na to, že...
Chtěl jsem tě, sakra. Přál jsem si, abys mě jednou po zkoušce prostě popadl, políbil, ohnul mě o gauč ve zkušebně a vzal si mě. Chtěl jsem pod tebou kňučet a sténat, cítit, jak do mě přirážíš, chtěl jsem tě kouřit, chtěl jsem vidět tvůj obličej, když se uděláš...
Přál jsem si tě políbit já, občas, když jsme zůstali ve zkušebně sami, jsem se snažil sebrat odvahu, ale nešlo to.
Někde hluboko uvnitř jsem věděl, že nesmím, a nejen kvůli tomu, že když spolu hrajeme v kapele, neměli bychom spolu spát.
Byl tady ještě ten drobný problémek s mým vízem. Které už nějakou dobu neplatilo.
Nechtěl jsem tě dostat jen proto, abych tě zase ztratil, jestli mě vyhostí. Kdyby nevyhostili, skočil bych po tobě, i kdybych si měl nabít hubu, až mě odmítneš.
Jenže...
Mě vyhostili.
Pořád se mi vrací ta chvíle, kdy jsem vám to do zkušebny přišel oznámit. Vidím, jak si Anzi zakrývá rukama oči, Jacka, jak se zoufale kouše do rtu, slyším Mikkiho hlasité nadávky...
A vidím tebe, Jukko. Vidím tě, jak jen zíráš před sebe, oči plné zoufalství, jak zrychleně dýcháš a jak se třeseš. Vidím, jak se najednou zvedáš, bereš svoji bundu a beze slova odcházíš, přímo utíkáš ze zkušebny.
Odjížděl jsem už druhý den. Myslel jsem, že tě už neuvidím. Že se ani nerozloučíme.
Když jsem přišel do svého bytu, obrečel jsem to.
Kluci mi chtěli udělat rozlučku, Jack řekl, že tě sežene, i kdyby ho to mělo stát život, ale... Já odmítl. Chtěl jsem klid. Chtěl jsem přemýšlet.
Dal jsem si s nimi pivo a šel domů.
A když jsem zrovna seděl v křesle a vzlykal, ozval se zvonek a za dveřmi jsi stál ty.
Moje srdce se rozbušilo a fantazie se rozeběhla na plné obrátky, před očima jsem měl obraz toho, jak mě přesně teď chytíš za ruku a odtáhneš do ložnice, jak celou poslední noc ve Finsku strávím milováním s tebou...
Ale ty jsi mě objal, zabořil mi nos do vlasů a jen řekl, že je ti to líto, jak jsi reagoval, ale že jsem pro tebe hrozně důležitej a nedokážeš si představit, že tak najednou odjedu, že tu prostě nebudu.
Myslíš, že já si dokázal představit, že už tě neuvidím? Ne, ani náhodou.
Ach, Jukko...
Zeptal ses, jestli chci, abys na noc zůstal se mnou, a celou noc jsi mě držel v náručí. Nebylo to to, co jsem si představoval, ale... Sakra, nic nemohlo být lepší. Pocit, že ti na mně záleží, pocit, že pro tebe nejsem prostě jenom basák, že mě máš rád...
"Řekni, že se vrátíš, Soheiku," pošeptal jsi mi, když už jsme v posteli leželi nějakou chvíli. "Slib, že jen co budeš moct, vrátíš se, a já ti přísahám, že se bez tebe Salvation nehnou. Prosím, slib, že se vrátíš, já... Já do skupiny nechci nikoho jinýho..."
Nezmohl jsem se tehdy na slova, jenom jsem kývl. A ty jsi to snad pochopil.
Jack...
Jack říkal, že jsi hrozně brečel, když jsme se na letišti rozloučili. Že pár dní jsi chodil jako tělo bez duše. Že jsi jim řekl, že odmítáš v Salvation pokračovat beze mě, a měl jsi v tu chvíli tak odhodlaný výraz, že se s tebou nikdo neodvážil hádat.
Jack tvrdí, že mě miluješ zrovna tak, jako já miluju tebe. Že se zaculíš, když o mně občas mluvíte, a že máš v počítači složku plnou mých fotek. Že o mně mluvíš jako o zlatíčku, že jsi o mně tak mluvil už v době, kdy jsem ještě byl ve Finsku, že ses nade mnou vždycky rozplýval, když jste spolu šli ze zkoušky...
Nevím, proč jsi něco neřekl, neudělal. Myslel sis, že já nemám zájem? Utekly ti ty zbožné pohledy?
Jack říká, že ty vážně chceš dodržovat to, že spolu členové skupiny nemají spát.
Chtít můžeš, Jukko, já na to už kašlu.
Už jenom pár měsíců, než budu moct zpátky, a pak přísahám, že budu sedět v prvním letadle do Helsinek.
A půjdu přímo za tebou, protože Jack tvrdí, že nikoho nemáš a mít ani nechceš, že od doby, co ses do mě podle něj zamiloval, jdeš vždycky jenom po sexu.
Věř tomu, že až se k tobě dostanu, budeš mít sexu víc než jen dostatek.
Já už totiž ani náhodou nebudu váhat, Jukko.
Už jsem tím ztratil až moc času...