Kapitola 12/24

Ano, zapomněla jsem tu kapitolu nastavit. Ano, jsem naprostej idiot. Ano, hluboce se kaju a pokusím se, aby se to aspoň dva týdny zase nestalo. Ale hele, na omluvu je aspoň dlouhá, co vy na to?



„Mám neodbytnej pocit, že váš zpěvák má tak trochu zpoždění,“ ušklíbl jsem se, když od plánovaného začátku zkoušky Private Line, v jejichž zkušebně jsem seděl, uplynulo už skoro dvacet minut.
„Hm...“ zabručel Japa. „Asi se náš zodpovědnej a milující tatínek zase seknul se svojí úžasnou rodinkou...“
„Jakonene, ty sis zase dlouho nezasouložil, co?“ zamračil se na něj Eliaz, bubeník Private Line. „Škoda, už to zas vypadalo, že to s tebou bude k vydržení...“
„Ráno jsem byl vykouřenej,“ frkl Japa. „Vážně musím bejt sexuálně neuspokojenej, abych měl mizernou náladu?“
„Zatím to tak vždycky bylo,“ pokrčil Eliaz rameny. „Počkej, takže tebe někdo vykouřil RÁNO? Japínečku, ty máš stálou přítelkyni?“
„TEBE to nemusí zajímat,“ odsekl Japa.
„No páni... Mikkonene, ty o tom něco víš?“
„Proč JÁ?“ zamrkal jsem. „Já s ním teda fakt nešukám!“
„To jsem si ani nemyslel,“ protočil Eliaz panenky. „Ale tobě říká všechno. Víš něco o nějaký babě?“
„NEVÍ!“ zavrčel Japa. „Nevíš, je ti to jasný?“
„Nevím,“ kývl jsem.
„Kurva, Jacku,“ ušklíbl se druhý kytarista Illy. „Chováš se jak ženská s krámama!“
„To mi povídej,“ řekl jsem. „Trávím s ním posledních pár hodin. Mám pocit, že mi brzo urve hlavu a narve mi ji-“
„Vidíš, GENIÁLNÍ nápad!“ štěkl Japa. „Poslyš, nechtěl by sis jít ven třeba zapálit? A pokud možno tam už zůstat?!“
„A víš, že možná radši jo?“ odsekl jsem, zvedl se z gauče a vzal svoji bundu. „Kdyby sis to rozmyslel, jsem venku.“
„Teda Japo,“ slyšel jsem ještě Eliazův hlas. „Ty bys někdy vážně zasloužil kopnout do prdele.“
Zabouchl jsem za sebou dveře a vyšel před dům, kde zkušebnu měli. Cigaretu jsem z krabičky tahal ještě cestou, stejně jako zapalovač, a zapálil jsem si v okamžiku, kdy jsem položil nohu na chodník.
Faktem bylo, že já moc dobře věděl, proč se Japa tak vzteká, stejně jako proč je na Sammyho naštvaný kvůli jeho dětem.
Byl naštvaný kvůli tomu MÉMU.
Protože to čtvrteční ráno jsem mu řekl, že následujícího dne odjíždím na celý víkend do Tampere, abych mohl být s Camillou. A Japa měl zjevně na víkend už jiné plány, hádám, že obsahující mě, postel a jeho jazyk.
Nemohl jsem mu to říct MNOHEM dřív, jak mi vyčítal. Mohl jsem mu říct, že se to plánuje, ale to by bylo asi tak všechno. Do poslední chvíle jsem netušil, jestli to vyjde, jestli vážně budu moct jet za svojí holčičkou.
Zatraceně, proč vlastně myslel, že má právo vztekat se kvůli tomu, že se mu nebudu věnovat? Neměli jsme spolu VZTAH. Byl to sex, a navíc ještě ne plnohodnotný.
Než to začalo, nikdy tohle nedělal, napadlo mě. Kurva... Tohle musí skončit. Nejpozdějc v neděli. Možná spíš ještě než pojedu...
„Až na to, že s tím zasraným parchantem dneska fakt nepůjde mluvit,“ zamumlal jsem tiše.
Zavrtěl jsem hlavou.
V neděli, maximálně v pondělí, kdybych přijel pozdě.
Ulicí ke mně mířil Sammy. Konečné zpoždění kolem pětadvaceti minut.
„No ahoj,“ zakřenil se, když se přiblížil. „Co ty tady?“
„Ále,“ mávl jsem rukou, ve které jsem držel cigaretu. „Japa mě sem dotáhnul. Mlel o tom, že si pak zajdeme sednout někam na kafe, ale ne, že by to byl dneska dobrej nápad.“
„Co?“ zamrkal Sammy. „Asi nechápu.“
„No, řekněme, že náš drahoušek nemá právě nejlepší náladu,“ olízl jsem si rty. „Vlastně by bylo nejlepší nepřibližovat se k němu blíž než na padesát metrů.“
„Hm. Sakra,“ zamračil se Sammy. „Tak on se rozešel s tou ženskou, co ji měl? Měl nějakou, ne? Nic nám neřekl, ale ty to určitě-“
„Já taky nic nevím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Promiň, taky jsem si všimnul, že na tom byl poslední dobou psychicky líp, ale popřel to, když jsem se zeptal. Tak jsem na něj nechtěl tlačit, chápeš...“
„Chápu,“ kývl Sammy. „Eliaz na něj tlačí furt. Na každý zkoušce, před každým... Promiň, počkej chvilku.“
Sammy vytáhl z kapsy mobil, na který mu před pár vteřinami zjevně přišla zpráva, a pár vteřin do něj zíral.
„Špatný zprávy?“ zeptal jsem se při pohledu na jeho výraz.
„Pokud nenaklušu do pěti minut, Jack mi vrazí mikrofon do prdele a přerazí mi kytaru o hlavu. A kdybych před vchodem potkal toho idiota, mám mu říct, ať vypadne. Asi tím myslí tebe.“
„Asi,“ ušklíbl jsem se a hodil nedopalek na chodník. „Radši běž. Já mizím. Nemám dneska nějak chuť se s ním už vidět.“
„Ani se ti nedivím. Myslím, že naše zkouška skončí během půl hodiny,“ frkl Sammy. „Tak... se měj, hádám. A přijď, až bude mít Veličenstvo lepší náladu...“
„Hodně štěstí, Sammy,“ poplácal jsem ho po rameni. „Fakt ho budeš potřebovat.“
Vyrazil jsem ke svému bytu.