Když se postavy bouří

Autor: Arvari
Žánr: Slashárna?
Přístupnost: Nic na scéně.
Postavy: Sir Christus. Jack Smack. A pak jedna takřka božská síla, ehm...
Shrnutí: "Co si myslíš, že děláš?!"
Počet slov: 1672
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

Poznámka: Tohle je hodně starý. Jeden z mejch vůbec prvních one-shotů. Ale z nějakejch záhadnejch důvodů tady není. Takže prosím, poryjte se v mých začátcích... XD

Seděl na posteli a zíral do prázdna. Ne, že by v té zatracené tmě bylo něco vidět. Takže i kdyby snad NECHTĚL zírat do prázdna, tak musí. Respektive ne do prázdna... ale do tmy. Do černočerné tmy. Zíral a všemožně se snažil potlačit slzy, které se mu hrnuly z očí.
Nechtěl tu být. Zoufale tu nechtěl být.
Chtěl jinam. Do jiné postele. K jinému člověku. K jinému muži, než byl tenhle. Musel milovat jeho štíhlé tělo a jeho kudrlinky. Ale nechtěl. Bránil se tomu, seč mohl. V hlavě měl jiný obraz. Obraz muže zdaleka ne tak hubeného, s černými vlasy, podbarvenými sytě červenou...
"Japo," zašeptal. Slzy konečně prolomily hráz. Začaly stékat po bledých tvářích.
"Sire Christusi?" ozvalo se náhle. Odnikud, zdálo se. A on věděl, že ten hlas je zároveň v každém předmětu, že se ozývá odevšad, ale přitom je jen a pouze v jeho hlavě.
Nadechl se.
"Ty?"
"Sire Christusi," zopakoval ženský hlas. "Jukko Kristiane Mikkonene. Co si myslíš, že děláš?!"
"Abych řekl pravdu... Sedím," odvětil tiše.
"Ale ty nemáš SEDĚT, Jukko!"
"Jo, já vím."
"Právě v tuto chvíli máš ležet a poklidně spát v náručí svého Larryho!"
"Pch... mýho..."
"Ano, tvého. Vzpomínáš? Tvůj největší sen, spočinout v náručí Lauriho Markkuly, milovat ho a vědět, že on miluje tebe."
"To je sen, cos mi rozkázala mít!"
"To je sen, který MÁŠ!"
"Ne, to není!" vykřikl.
Hlas se odmlčel. Na chvíli ztratil sebejistotu.
"Cože?" zeptal se poté.
"Nechci!" vzlykl Jukka. "Nechci ho! Nechci Lauriho Markkulu! Chci někoho jinýho, a ty to MOC DOBŘE víš!"
"Juhana Jakonen. Jack Smack. Jack Leopard. Ale Jukko, to jsme si vyjasnili. Jak si vzpomínáš, s Jackem Leopardem jsi měl v mládí pár úletů. Ale on je teď šťastně ženatý. Vlastně právě plánuju, že se brzy dozví, že bude otcem, takže pro tebe se tím stává jaksi... nedosažitelným."
"Jack... Japa... TÁTA?!"
"Ano, Sire Christusi. Otcem. Takže se vzchop. Obejmi Lauriho. Objímej ho celou noc. Ráno na Jacka ani nepomyslíš."
"Ale budu na něj potom myslet v noci! Budu na něj myslet kdykoliv, kdy mě právě nebudeš psát! Budu na něj myslet, když se s mojí postavou nebude nic dít! Copak ty to nechápeš? Já ho MILUJU!"
"Nerozčiluj se, Sire Christusi. Nějak to už vyřešíme."
"Ale to nemůžeš! Vyřešíš moje city v příběhu, ne ty... ne ty opravdový!"
"Já ti říkám, že vyřeším i ty. I kdybych tě měla psát čtyřiadvacet hodin denně!"
"Proč mi ho radši nedáš? Proč mi ho radši NEDÁŠ?!"
"Protože příběh se má vyvíjet jinam."
"Já tě... prosím..."
Sir Christus se svezl z postele. Oči upřel ke stropu.
"Prosím," zašeptal. "Prosím. Dej mi ho. Dej mi ho. Přepiš příběh. Přemysli příběh. Nech mě bejt s Japou. Nech mě bejt s mým Japou. Já prosím. Já škemrám. Dej mi Japu..."
"Vrať se do postele, Sire Christusi. Ráno se vzbudíš. Larry chvíli po tobě. Budeš se usmívat. A pomilujete se. Rozumíš?"
Hlas byl krutý. Bezcitný. Christus němě přikývl. Vstal a ulehl vedle spícího kudrnatého muže. Hlas se již neozval.

***

Seděl na posteli a zíral do zdi. Do zdi, která se v té troše světla, jenž přicházelo zvenčí, vypadala bílá. I když on věděl, že ve skutečnosti je přesně v tom odstínu světle růžové, který tak nenáviděl. Nenáviděl ho, protože mu moc připomínal osobu, která ho vybírala.
Toužil se sebrat a zmizet. Nemuset se ráno probouzet vedle té zrzavé ženy, kterou byl nucen milovat. Toužil se probouzet vedle černovlasého muže. Toho nejkrásnějšího muže, kterého znal. Toho, kvůli kterému si byl ochotný vymalovat ložnici narůžovo.
Sklonil hlavu a zavřel oči. V duchu prosil o pomoc. O jakoukoliv pomoc. Jen aby byl pryč. A pokud možno s ním.
"Jacku Leoparde?" ozvalo se. Hlas, prostupující každou jeho buňku. Ženský hlas, který tak důvěrně znal.
"Už zase?" zamumlal.
"Jacku Leoparde," zopakoval hlas. "O co se tu snažíš?"
"No, pokud budu fakt upřímnej, doufal jsem, že tě tímhle krutým neuposlechnutím tvýho scénáře třeba... přivolám. Očividně jsem se nespletl."
"Pokud nechceš být nějakou dobu bez cigaret, tak přestaň být drzý."
"Klidně si to vezmi."
Z nočního stolku teatrálně zvedl krabičku svých oblíbených cigaret a hodil ji na zem.
"Juhano Jakonene. Můžeš mi nějak rozumně vysvětlit, proč k sobě právě netiskneš svou ženu?"
"To je prostý. Nechci."
"Ale samozřejmě, že chceš. Po tom toužíš. Miluješ Rakel, proto sis ji vzal!"
"Miluju ji, protože ty mi do hlavy nasazuješ myšlenku na to, že ji miluju. Vzal jsem si ji jen díky tomu, že jsi mě nejdřív donutila koupit kytku, pak prstýnek, pak jít na radnici a říct to zatracený 'ano'. Ale v tom ta láska končí, rozumíš?"
"Nerozumím."
"Ach, jistě. Jak bys mohla," ušklíbl se. "Přeci se nám věnuješ jen tehdy, když právě píšeš. Jinak tě to nezajímá. Jinak s námi nemluvíš. Jen občas. Když nám vyčítáš, že se nechováme podle očekávání. Ale nemáš nejmenší ponětí o tom, co ve skutečnosti cítíme! Nemáš tušení, koho já ve skutečnosti miluju! Nemáš tušení, že bych ti dovolil, abys mi udělala COKOLIV, jen kdybys mě pak nechala bejt s mým Kristianem!"
"Jukka Kristian Mikkonen. Sir Christus," konstatoval hlas. "V mládí jsi s ním několikrát zažil krátkodobé sexuální povyražení. Ale, pokud se to k tobě ještě nedoneslo, teď jsi ženatý. A on se dal dohromady s jistým Laurim Markkulou..."
"Kristian a... Larry?" vydechl.
"Ano. Kristian a Larry. A ty a Rakel."
"Jenže co mám dělat, když miluju Kristiana? Co mám dělat, když mě ta láska zabíjí? Co mám dělat, když ve chvílích, kdy mám v příběhu spát, jen takhle sedím a myslím na něj? Chci ho. Hrozně ho chci. Ale neboj. Prosit tě nebudu. Vím že tebe nic nedokáže zlomit. Protože jsi bezcitná. Protože my musíme žít, jak ty pískáš. A zapomenout na to, že tě milujeme někoho jinýho, než musíme. A teď, ani se to neobtěžuj říkat. Hned si lehnu. Ráno se vzbudím a budu se na Rakel šťastně usmívat..."
Položil se vedle zrzavé ženy. Zavřel oči. Hlas mlčel.

***

Byl večer. Seděl ve svém oblíbeném baru. Před ním stála sklenička s Jackem Danielsem. Jack. To bolelo.
Uvažoval, jestli skutečnost, že se dnes pohádal s Larrym, má nějaký význam. Poprvé za svou kariéru postavy v tomhle příběhu neměl ani to nejmenší tušení, co se bude dít dál. Nejspíš autorka chtěla jen zdramatizovat jejich 'lásku', která se začínala stávat snad až moc idylickou. Jistě, Larry na něj ječel, že ho nechce už v životě vidět. Ale tuhle větu vkládala autorka do úst každému.
Kristian jen čekal na nějakou nehodu, která se mu zákonitě musela brzy stát. Protože jen tak se o něj bude Larry strachovat a znovu mu projeví svou lásku... Odporně předvídatelné. Nebo nehodu mít nebude. V tom případě mu nejspíš najdou rakovinu.
Za sebou zaslechl šramot.
"Kristiane?"
Otočil se. Jeho srdce jako by se na kratičký okamžik zastavilo. Ne, tak to nemohlo být. Už tak dlouho je nenechala, aby se viděli. Tak dlouho. Ale teď tu stál. Opravdu stál přímo před ním!
"Japo," vydechl.
"Postřeh."
"Co tu... děláš?"
"Stručně... Rakel mi zahnula s jakýmsi Juhou Kylmänenem a přišla do jinýho stavu. Doufám, že budou mít stejně krásně obarvený děti..."
"Ty ses s ní... rozešel?"
"Jo."
"A já se dneska rozešel s Larrym."
"Vážně?"
"Vážně."
"A já si říkal, proč, sakra, hned jedu do Tampere..."
"P-proč?" vykoktal Kristian.
"Ona to udělala. Ona to udělala," rozzářil se Japa.
"Co udělala?"
"Přivedla mě za tebou."
"Proč to udělala?"
"Protože věděla, že si to přeju..."
"A proč... sis to přál?"
Kristian nevěděl, jak se chovat. Všechno to bylo až moc šílené. Tohle... Miloval Japu. Věděl, že Japa miluje jeho. Ta šeptaná slova po posledním z jejich úletů. Slova ve chvíli, kdy se na ně neupíral zrak autorky. Vyznání lásky, opravdové lásky. Ale copak se tohle vážně mohlo dít? Copak... Copak tu teď mohl Japa stát, přímo před ním, a...
Muž s rudými pramínky ve vlasech přikročil k černovlasému. Sevřel jeho ruce ve svých dlaních. Zadíval se mu do očí a usmál se.
"Miluju tě, Jukko Kristiane Mikkonene," špitl. "Tak dlouho už tě miluju."
"Japo..." zašeptal Kristian. "Juhano Jakonene. Miluju tě. Miluju tě celým srdcem a nikdy tě nesmím ztratit..."
Jejich tváře se přiblížily. Zastavily se sotva centimetr od sebe.
"Ani nevím, jestli můžu," řekl tiše Japa.
"Můžeš," odvětil ženský hlas. Tentokrát vážně zněl jen v jeho hlavě. "Polib ho. Nečekej. Nebo tohle celý přeškrtám a vrátím tě do Helsinek. K Rakel. A to dítě bude tvoje. A Kristian Larryho. Oficiálně spolu ještě nejste, na svoje příběhové setkání budete vzpomínat až v posteli. Tak už ho polib..."
'Hm...' pomyslel si Japa. 'Holka, ty jsi na ten polibek nějak nadržená...'
"A pokud budeš drzý," dodal hlas, "udělám z vás PG-13. A víš, co by to znamenalo? Žádná sprostá slova. A především žádný SEX!"
Japa nestihl ani pomyslet na vhodnou odpověď. Na své tváři ucítil Christusovy hrubé prsty, vlastní lidem, kteří milují hru na kytaru.
Na svých rtech ucítil jeho rty. Jemné, něžné rty. Líbaly ho. Konečně ho oficiálně líbaly. Kéž by to trvalo věčně...
Kristian se ale odtáhl. Zářivě se usmál.
"Co myslíš, Japí?" pozvedl obočí. "Neměli bysme jít ke mně?"
"Nebereš to nějak rychle, lásko?"
"Já za to nemůžu. To ona..."
"Ať tě ani nenapadne stěžovat si!" varoval ho Japa.
"Tak toho se nemusíš bát," zaculil se Kristian. "Tak pojď. Už tak dlouho jsme nebyli spolu..."
Chytili se kolem pasu. Vyšli ven. Chladný vzduch ovanul jejich tváře. Všechno bylo nádherné. Rychle se políbili a pěšky vyrazili ke Kristianovu bytu.
"Víš," zaznělo v hlavě černovlasého muže. "Já nesnáším, když se postavy bouří. A věř mi, že kdybych vám v hloubi duše nefandila, tak spolu teď takhle nejste. Ovšem taky mi věř, že se na vás zatraceně ráda podívám..."