pátek 19. dubna 2013

Krize

Autor: Arvari
Žánr: dejme tomu romantika, a, ehm... hetero...
Přístupnost: Ne, šoustat se nebude
Postavy: Atheos, Johanna Tuovinen
Shrnutí: "Johanno, musíme si promluvit."
Počet slov: 518
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...


"Johanno?"
Zvedla hlavu od notebooku a zadívala se na mě.
"Ano, Henri?" pozvedla obočí.
"Nic. Jsem... doma," řekl jsem. "Dáš si něco?"
"Měla jsem kafe před hodinou..." pokrčila rameny. "Ještě něco?"
Zavrtěl jsem hlavou a otočil se k ní zády. Vešel jsem do kuchyně a dorazil až k lince, než se cosi ve mně rozhodlo vrátit do obývacího pokoje.
"Johanno, musíme si promluvit," řekl jsem.
Přikývla.
"Jo... Čekala jsem, kdy to řekneš. Už pár dní."
Zaklapla notebook a odložila ho na konferenční stolek.
Posadil jsem se, ale ne na gauč k ní, jen na křeslo vedle stolku.
"Johanno..." vzdychl jsem.
"Ano, já vím, tenhle rozhovor jsem si v hlavě prošla stokrát," kývla. "Pořád se jen hádáme, popřípadě se ignorujeme, nemůžeme se vystát. A co se dělá ve chvíli kdy se vztah dostane do takový fáze? No, to je přece naprosto jasný..."
Nejistě se na mě zadívala a vzdychla.
"Konec?" kousl jsem se do rtu.
"To uměj jen ty, co na to maj koule," zavrtěla hlavou. "Jinak to končí jako většina hudebních skupin."
"Pauzou, co nikdy nekončí?"
Zavřela oči a přikývla.
"Johanno... JONNO..." vzdychl jsem.
"Zítra se stavím pro věci. Zatím budu u bráchy."
Vzala notebook a vstala z gauče.
"Pauza?" otočil jsem se za ní. "Nebo máš koule?"
"A ty?" frkla.
Takže pauza...

Seděl jsem na gauči, přesně na tom místě, kde předtím Johanna. Byl jsem tu už dobré čtyři hodiny. Žádné kafe. Žádná cigareta.
Pauza.
Jonna odešla. Prostě si vzala pár věcí... a byla pryč.
Jonna. Moje Jonna.
Už poněkolikáté za ty čtyři hodiny se mi po tvářích začaly hrnout slzy.
"Jonno..." zašeptal jsem.
"Hm?" ozvalo se ode dveří obývacího pokoje.
"Jonno!" vyjekl jsem.
Byla jen o trochu rozcuchanější než ve chvíli, kdy odcházela. A oční linku měla rozmazanou. A oči zarudlé a o hodně menší než obvykle.
Takže ona taky...
Došla ke mně, obkročmo se mi posadila na klín a zabořila nos do mého ramene. Ruce kolem mě obtočila tak pevně, jak jen mohla.
"Víš, občas pauza nějaký skupiny SKONČÍ," řekla tiše. "A skupina spolu zase vesele hraje, jako by se nechumelilo..."
"Ale... Po čtyřech hodinách, Jonno?" zamumlal jsem, ale přivinul jsem si ji k sobě tak pevně, jak jsem se jen odvážil, aby hlavně věděla, že ji už nikdy, nikdy, nikdy nechci pustit.
"Lidi by se neměli tak snadno rozcházet," pošeptala mi. "Není to správný. Když vědí, že spolu chtějí strávit zbytek života... Nemůžou se rozejít při každý mrňavý krizičce. Jak dlouho jsme spolu nevycházeli, měsíc? Měsíc je v celým životě nic. Jen měsíc. Budeme se dost možná hádat i dýl..."
Olízl jsem si rty.
"Zbytek života?" vydechl jsem.
Ještě jsme se nikdy takhle nebavili. Vždycky to byl vztah tady a teď. Nikdy jsme nemluvili o tom, co bude v budoucnosti, o tom, že vůbec nějaká budoucnost je. A najednou tu seděla a říkala mi...
A najednou mě líbala. A já líbal ji. A měl jsem pocit, že nic úžasnějšího jsem už dlouho nezažil.
"Johanno..."

Žádné komentáře:

Okomentovat