Nevěřícně jsem zíral na monitor počítače. Jonne stál vedle stolu, mírně mhouřil oči a sebevědomě se usmíval, ruce založené v bok.
Měl jsem chuť ho praštit.
"Tohle dáš okamžitě pryč," řekl jsem.
"Pozdě. Je to tam hodinu. Už si toho všimli. Už se to prostě VÍ," zasmál se.
"Ty ZKURVENEJ IDIOTE!" zařval jsem a vyskočil ze židle. "Řekl jsem ti jasně, že si NEPŘEJU-"
"Ale já si přeju!" odsekl. "A milerád tam zítra vyvěsím zprávu, že jsme se rozešli, jo, milerád se rozejdu reálně. Ale VYHRÁL JSEM! Ví se o tom, že jsme spolu byli!"
Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Jinak bych ho musel na místě zabít.
"Nenávidím tě," zamumlal jsem.
Celé moje tělo se třáslo.
Jani. JANI. Proboha, jen ať na to nepřijde Jani...
"To klidně můžeš," zavrčel Jonne.
"Vypadni. OKAMŽITĚ," řekl jsem. "Vypadni, nebo tě fakt zabiju. A začni už psát to o rozchodu!"
"Nechápu, proč tak hysterčíš," protočil Jonne panenky. "O nic nejde. Hele, dva tejdny se o tom bude mluvit, a zas bude ticho po pěšině. A bude se zas řešit, s kým spí třeba Wilde!"
"SE MNOU!" zaječel jsem. "Rok a půl spí jenom SE MNOU, ty idiote!"
Jonne ztuhl. Sebevědomý úsměv byl pryč. Najednou měl v očích zmatek.
"Cože?" zašeptal.
"Rok a půl to táhnu s váma oběma!" zachechtal jsem se.
Už jsem mu chtěl jen ublížit tak, jako on ublížil mě. Vzal mi Janiho...
"To nemyslíš vážně," zamumlal.
"Ale myslím! Nikdy jsi nemyslel na to, co vážně dělám, když na tebe nemám čas? Byl jsem S NÍM!"
"Proto..." zakňučel a ztěžka dosedl přímo na zem.
"Samozřejmě!"
Zvonek. Proboha. Zvonek v devět večer. Nečekal jsem to tak brzo. Doufal jsem...
Nemělo smysl se schovávat. Šel jsem otevřít. Stál tam. A v tmavých očích byla bolest.
"Není prvního dubna," řekl nesnesitelně klidným hlasem. "Takže hádám, že apríl to není."
"Jani..."
Vrazil mi facku. Chytil jsem se za štípající tvář.
"Zapomeň, že jsem kdy existoval," zavrčel a otočil se k odchodu.
"Jani. Prosím, Jani, počkej! Ty to nechápeš!"
"CO nechápu?" řekl pohrdavě. "Na tom, že sis se mnou celou tu dobu hrál... Na tom není nic k pochopení."
"Miluju tě!" vzlykl jsem. "Miluju! Miluju vás oba, sakra!"
"To nejde," zavrtěl hlavou. "Nemůžeš milovat dva lidi současně."
"Sakra, to bych měl nejlíp vědět já sám, ne?!"
"Minimálně na mě můžeš zapomenout," vzdychl a ještě se otočil, aby se na mě podíval. "Ježiš, já tě tolik miloval. Dal bych ti VŠECHNO..."
"Tak mi odpusť. Prosím."
Zavrtěl hlavou a definitivně začal scházet po schodech.
"Jani!" vykřikl jsem.
V tu chvíli se kolem mě protáhla drobná postava s blond vlasy.
"Jonne," řekl jsem. "Jonne, ne. Prosím, Jonne, nechoď!"
Odešel taky. Jen těsně za Janim.
Po stěně vedle dveří bytu jsem se svezl na zem.
Všechno bylo najednou PRYČ...
Žádné komentáře:
Okomentovat