neděle 21. dubna 2013

Moct se tak rozhodnout... 8/11

Na našeho kytaristu se chystá menší šok...

Odpoledne jsem byl ze svého brzce ranního snu ještě pořád naprosto mimo. Nemohl jsem se těch obrazů zbavit. Pořád jsem před očima měl jen to, jak Jani krvácí, jak sebou cuká, jak Jonneho tělo padá, když už nad ním ztratil vládu, jak tam oba leží a všude je krev...
Krabička cigaret ani litr kávy, nic mi nepomohlo. Horká sprcha, studená sprcha, zapálit vonnou svíčku, kterou u mě někdy nechal Jani...
Byl jsem naprosto v háji. Na nervy.
Málem jsem volal Tommimu, abych se ujistil, že se v noci navzájem nezabili.
V šest hodin odpoledne (prakticky přesně) se rozdrnčel zvonek.
Šel jsem otevřít a čekal už jen to nejhorší. To, že mi ještě nepřišel Ville rozbít hubu, jsem si vysvětloval jen tím, že zrovna nebyl v Tampere. Ale možná už se vrátil...
Co jsem rozhodně nečekal byli Jani a Jonne.
Stáli tam oba. Vedle sebe.
Vytřeštil jsem oči a polkl.
"Jdeme si promluvit," oznámil mi Jani. "Můžeme?"
Pustil jsem je dovnitř. Než jsem se vzpamatoval, byli v obývacím pokoji.
Neptal jsem se, jestli chtějí něco k pití. Znal jsem je. Když si chtějí promluvit... Chtějí si promluvit. Bez zdržování.
Seděli na gauči, vedle sebe. A nemohlo mi uniknout, že naproti gauči přesunuli křeslo.
No, skvěle...
Posadil jsem se.
"Poslouchám," zamumlal jsem.
Nechtěl jsem, aby na mě bylo poznat, jak se třesu.
Jak se KLEPU při pouhé myšlence, že se na mě nedívají naštvaně ani znechuceně, jen trošku smutně.
Jak se mi málem zastavilo srdce, když se Jonne trochu pousmál...
"Je to jednoduchý, Jukko," řekl. "Když ti Jani včera volal, byl jsem u toho taky."
"Co?!" vyjekl jsem.
"Seděl vedle mě a poslouchal. Telefon byl zapnutej na hlasitej odposlech," řekl Jani. "Slyšel to všechno."
"Proč?" vydechl jsem.
"Protože jsme chtěli vědět pravdu," pokrčil Jonne rameny. "Popravdě jsme čekali, že ho budeš přesvědčovat, že miluješ jen jeho a se mnou jsi to nikdy nemyslel vážně."
"Fakt jsem byl přesvědčenej, že budeš chtít dostat zpátky aspoň mě. Prostě mít aspoň jednoho, když ne oba," řekl Jani. "Ale ty jsi to neudělal."
"Zatraceně, to jste mi to oba pokaždý neviděli v očích?!" vyhrkl jsem.
Podívali se na sebe a zase na mě.
"A co bys dělal ty, kdybys zjistil, že celou dobu, co jsme spolu, chrápu ještě s někým jiným?" zeptal se Jonne.
"Neodpovídej," mávl Jani rukou. "Víš... Za Jonnem jsem šel už... no, vlastně ráno po celým tom průseru. Hodně jsme spolu mluvili."
"Řekněte mi, že jste se do sebe navzájem zamilovali, a přísahám, že skočím z okna, nehledě na to, co si o tom myslí Japa!"
Jonne se zasmál. Jani se ušklíbl a protočil panenky.
"O to tak docela nejde, ne," zavrtěl Jani hlavou. "Ale... Jo, k něčemu jsme došli."
Kousl jsem se do rtu.
"Oba tě milujeme," řekl Jonne. "Ani jeden si neumí představit svůj život bez tebe."
"Původně jsme se chtěli dohodnout, kterej ustoupí a bude tě mít," olízl si Jani rty. "Pak nám prostě došlo, že je to blbost."
"Janimu to došlo," zaculil se Jonne a položil mu paži kolem ramen. "Někdy je až zbytečně chytrej."
"Jo... To je," přitakal jsem chvějícím se hlasem.
"No, každopádně," nadechl se Jani. "Ani jeden se tě nechtěl vzdát. A ty, jak tvrdíš, by sis z nás dvou taky nemohl vybrat. Neboj, nepřišli jsme ti říct, ať si vybereš, i když do toho telefonátu to vlastně byl nejlepší plán."
"Tak... Tak co teda míníte dělat?!"

Žádné komentáře:

Okomentovat