pátek 19. dubna 2013

Návštěva

Autor: Arvari
Žánr: Naprosto čistý PWP
Přístupnost: No, ti pod osmnáct by to TEORETICKY číst neměli
Postavy: Sir Christus, Ville Liimatainen
Shrnutí: "Hm. Možná pozdějc. Teď mě prostě opícháš."
Počet slov: 1213
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...


Naklonil se ke mně, rty mírně našpulené, v očích čistý chtíč.
"A... Je to tak dobrý, jak se říká?" zeptal se a zamrkal světlými, nenalíčenými řasami, co rámovaly jeho modré oči. "Víš, když tě chlap... šuká?"
Zvedl jsem ruku a pohladil ho po tváři.
"Ještě lepší," řekl jsem. "Chceš si to zkusit?"
"Mhm..." přikývl. "Ano, prosím. Hned teď."
"Teď?" olízl jsem si rty. "Ville, drahoušku, svoje poprvé bys rozhodně neměl zažít někde na špinavých záchodech v baru..."
"Hm, myslíš?" zamumlal a naklonil se ještě blíž. "Proč? Není to správný? S obličejem nalepeným na ledový dlaždičky, s kalhotama staženejma jen tak, jak je to nezbytně nutný, šukanej tvrdě a bezcitně a zezadu..."
"Kurva, Liimataineňátko, tohle mi nedělej."
Položil mi ruku na horní část stehna, skoro k rozkroku, a pevně stiskl.
"Konec hry, Mikkonene. Oba víme, že moje prdelka je všechno, jen ne panenská. Jdeme."
"Už jsem se bál, že to neřekneš a budeš mě nutit jít k tobě, zapálit svíčky a něžně tě pomilovat při jejich svitu."
"Hm. Možná pozdějc. Teď mě prostě opícháš."
"S radostí, drahoušku."
Oba jsme se zvedli z barových stoliček a zamířili k pánským toaletám. Pohledný barman jen protočil panenky, když jsem na něj spiklenecky mrkl.
Dveře se otevřely, když jsem od nich byl ještě zhruba metr. Hádám, že Antti Aatamila čekal všechno (včetně zombie, co se mu pokusí sežrat mozek), jen ne mě, podle toho, jak se zarazil a vytřeštil oči. Pak ale nasadil pohoršený pohled a založil si ruce na prsou.
"Ale no tak, Kristiane," frkl a přeskočil pohledem ze mě na Villeho Liimatainena. "To jako myslíš vážně? Na záchodech v baru? Kde je tvoje úroveň?"
"Nikdy žádnou neměl," konstatoval Ville.
"Tak za tohle..." ušklíbl jsem se. "Za to dostaneš jako lubrikant maximálně tak sliny."
"To zní jako něco, u čeho nechci bejt," poznamenal Antti. "Ale užijte si. Teda... Hlavně TY si užij, Kristianku, jak si to užije Villík, tím si nejsem moc jistej."
"Ach, spolehni se, že se mu to bude MOC líbit," zaculil jsem se a popadl blonďáka za ruku. "Jdeme."
"J-já si to asi..."
Neměl šanci jakkoliv protestovat.
Zabouchl jsem za námi dveře a políbil Villeho na rty. Rukou jsem ho chytil za temeno hlavy, aby neměl naprosto žádnou možnost uhnout, druhou vzadu klouzl do jeho džínsů a stiskl jeho pevný zadeček. Nejpevnější ze všech třech bratrů Liimatainenových, i když pevnost jednoho jsem mohl ozkoušet jen jednou a v rámci zcela přátelského stisknutí. O další jsem se nesnažil, vzhledem k tomu, že mi pak Tommi pohrozil zcela nepřátelským stisknutím mého krku.
Ville spokojeně zamručel, když jsem špičkou prstu sklouzl mezi jeho půlky. Začali jsme se pomalu pohybovat směrem k jedné ze dvou kabinek. Přece jen nemusíme být hned vidět, když někdo přijde. Stačí, že zcela nepochybně budeme slyšet.
Zavřel jsem za námi další dveře. Nebylo tu moc místa, ale lepší než v jiných barech, kde už jsem úspěšně souložil.
Ville skoro lapal po dechu, když jsem přerušil náš polibek. Pravda, nedal jsem mu teď chvíli moc možností dýchat.
Nezdržoval jsem. Otočil jsem ho čelem ke stěně a stáhl mu kalhoty. Zvedl ruce a opřel se o dlaždičky. A tiše, ale roztouženě vzdychl. Nejvíc sexy zvuk, co jsem za dlouhou dobu slyšel.
"Jukko..." řekl tiše. "Viď, že dostanu lubrikant?"
"Myslíš, že za ty kecy si ho zasloužíš?" frkl jsem a z kapsy kožené bundy vytáhl svou nenápadnou cestovní tubičku lubrikačního gelu. "Ale jo, dostaneš. Víš, že já sám mám radši, když to dostatečně... klouže..."
Zakňučel, když jsem mu s posledním slovem vrazil do zadečku prostředníček.
"Kurva, Chrisu, jo..."
"Líbí, ty kurvičko?" olízl jsem si rty.
"Mhm..."
Jen chvíli jeden prst. Delší chvíli dva prsty. Na pár okamžiků tři. Žádná extra důkladná příprava, ale jestli byl někdo, kdo to snese, byl to Ville.
"Připravenej, blonďáčku?"
"Začni mě mrdat. Okamžitě. Nebo najdu způsob, jak se na tobě projet."
"TY si tady nebudeš vyskakovat, ty malá štětko..." zamumlal jsem.
A pak jsem do něj zajel, nijak něžně, skoro až bezohledně, jediným plynulým pohybem. Pro někoho by to možná bylo moc rychle, ale když Ville zasténal, v jeho hlase nebyla ani stopa po bolesti.
"Ach, ano..." vydechl. "To je přesně ono..."
"Ještě ne tak docela."
Chytil jsem ho za boky, pevně, tak, že jsem mu skoro zarýval nehty do té trochy tuku, co na nich měl.
Začal jsem přirážet. Nejdřív pomalu, i když mě to stálo hodně sebekontroly, pak rychleji a rychleji, tvrdě, prudce a vášnivě, divoce, jako bych snad měl v nejbližší minutě umřít. Šukal jsem ho tak, jako jsem už dlouho nikoho nešukal, prostě jen z toho důvodu, že u nikoho jiného jsem si nebyl jistý tím, že se mu tohle tempo bude zamlouvat.
Villemu se zjevně zamlouvalo nesmírně.
Jeho sténání pomalu nabývalo na hlasitosti. Nechápal jsem, kdy stíhá dýchat.
Po pár minutách už skoro křičel. Upřímně jsem litoval kohokoliv, kdo by se v té době snad rozhodl jít na záchod.
Bylo to rychlé. Bylo to šílené. Bylo to hlasité.
"Udělej se," vyrazil jsem ze sebe. "Udělej se, protože já už budu."
"Rozkaz... Sire..." vydechl.
Jeho pravá ruka sklouzla ze zdi. Ville sklonil hlavu. Po zádech mu stékala kapička potu.
"Bože," zašeptal jsem. "Bože..."
Ville zařval tak, že to muselo být slyšet i v baru. Jeho tělo se bláznivě roztřáslo. Chytil jsem ho pevně kolem pasu, protože jinak by se mu možná podlomily nohy.
"Jukko..." zakňučel. "Vystříkej se do mě..."

Klečeli jsme na ledově studené zemi a snažili se vzpamatovat. Já se opíral zády o stěnu za sebou, Ville zase o můj hrudník. Ruce mi bloudily po jeho břiše. Hladily, laskaly.
"Ach, Jukko..." zamumlal unaveně Ville. "Mám tyhle tvý návštěvy v Tampere vážně moc rád."
"Jo, to já taky," zasmál jsem se. "Vždycky mi je moc zpříjemníš."
"Mhm..." zavrněl. "Věř, že to není velká oběť."
"No to doufám."
Chvíli byl úplně potichu. Až jsem měl strach, že usnul. Ale pak zase promluvil.
"Poslyš, nechceš jít vážně na noc ke mně? Ještě si tohle můžeme zopakovat. A třeba i znova ráno."
"To neříkej dvakrát," kousl jsem se do rtu. "Víš, že dobrýmu sexu nemůžu říct ne. Jen zavolám Mattimu, ať mě nečeká."
Otočil hlavu a trochu nešikovně mě políbil na rty.
"Takže... hodláme tu ještě sedět, nebo půjdem?"
"Půjdem. Začínám mít otlačený kolena."
"Chudáčku malej," řekl a pomalu se zvedl na nohy. "Neboj, moje postel je mnohem měkčí. A teplejší. A celkově pro sex tak nějak příjemnější."
"Tse. Chceš mi snad říct, že tohle bylo hrozný?" pozvedl jsem obočí, zatímco jsem i já vstával. "Možná si to ještě rozmyslím!"
"Ne!" vyhrkl. "Mikkonene, přísahám, byl to nejlepší sex od... No, vlastně od tvojí poslední návštěvy."
"Jo. Asi bych měl začít jezdit častějc, co?"
"Ano, prosím!"
Zapnul jsem si pásek u kalhot.
"No, uvážím to. Když tu na mě bude vždycky čekat ta tvoje sladká prdelka..."
Ville Liimatainen vyšel ven z kabinky. A dal si zatraceně záležet na tom, aby pěkně kroutil zadečkem.
Dvacet minut k jeho bytu se v tu chvíli zdálo jako věčnost.

Žádné komentáře:

Okomentovat