pondělí 29. dubna 2013

Přátelé 13/24

Dnešní kapitola se vám vůbec nebude zamlouvat. Ne snad proto, že by na ní bylo něco špatného, kdepak. Prostě jen proto, že na další si budete muset počkat do příštího pondělka...


Celý víkend, co jsem byl pryč, se Japa ozval jen jednou, aby se zeptal, kdy se vracím. Napsal jsem, že v neděli ve čtyři odpoledne přijíždím do Helsinek, ale zároveň jsem ho varoval, že jestli přijde, nemám problém tu jeho namyšlenou prdel dokopat až domů.
Přišel. Na nádraží.
Málem bych ho přehlédl, jak jsem ho tam nečekal, ale když mi zastoupil cestu, vážně si ho nešlo nevšimnout.
„Jakonene,“ ušklíbl jsem se. „Neříkal jsem ti něco?“
„Říkal,“ kývl.
„Přiznáváš to?“ pozvedl jsem obočí. „Fajn, tak buď hodnej kluk a otoč se. Ať můžu začít kopat.“
„Jukko...“ kousl se do rtu. „Omlouvám se. Choval jsem se jako...“
Odmlčel se, ale já neměl problém pokračovat.
„Vůl?“ založil jsem si ruce na prsou. „Idiot? Kretén? Zasraná drama queen? Žárlivej buzerant?“
„No, to poslední označení sedí. Hlavně tou žárlivou částí...“
„Věř mi, choval ses i jako buzerant,“ frkl jsem. „Jako jeden z těch vůbec nejhorších, co znám.“
„To ale teď není podstatný,“ zavrtěl Japa hlavou. „Podstatný je, že se ti za to omlouvám!“
„Pojď, prosím tě,“ řekl jsem, popadl ho za předloktí a vyrazil pryč tak rychle, že jsem ho chvíli skoro vlekl. „Tohle nebudeme řešit tady.“
„Výborně. Nekopeš mě.“
„Budu tě kopat po ulicích, co nejsou tak na očích.“
„No tak, Jukko...“
„Ne. Já jsem naštvanej. Celej víkend si nemůžu pořádně užívat toho, že jsem se svojí dcerou, protože myslím na to, jak jsi byl kvůli těm pitomejm dvěma dnům hrozně nafrněnej. Byl jsi protivnej na mě, byl jsi protivnej na kluky ze svý kapely, dám krk na to, že jestli jsi šel ve čtvrtek na nákup, seřval jsi i prodavačku.“
„To náhodou není pravda!“ ohradil se Japa. „Neseřval jsem ji, jen jsem... se netvářil zrovna přívětivě.“
„Jsi zasranej zmrd, Jakonene,“ zavrčel jsem.
„Ale já-“
„Zavři hubu!“ štěkl jsem. „Jsi si moc dobře vědomej toho, co pro mě moje dcera znamená, a stejně jsi schopnej se mnou přestat mluvit jen proto, že za ní jedu. Jasně, mohl jsem ti to říct dřív, ale ty bys měl mít RADOST, když ji mám já, ne? Neviděl jsem Camillu dva měsíce, víš, co to pro mě bylo?!“
„Já to chápu,“ zamumlal Japa. „Omlouvám se, Jukko. Vážně... mě to mrzí.“
„Můžeš mi aspoň vysvětlit, proč ses choval jako TAKOVEJ zmrd?“ frkl jsem.
„To bych radši rozebral až... u tebe.“
„Ke mně nejdeš. Takže povídej.“
„Teď se jako zmrd chováš ty, Mikkonene.“
„To je možný,“ kývl jsem.
„Fajn. Chceš to slyšet?“ zavrčel. „Tak ti to řeknu. Prostě jsem měl vztek, protože se už od minulýho víkendu odhodlávám k tomu, abych si ti to něco řekl, a když se konečně skoro odhodlám, ty si zničehonic odjedeš!“
Ani jsem nemusel přemýšlet, k čemu že se odhodlává. Věděl jsem to okamžitě. Bylo to tak jasné...
„Chceš mě šukat?“ zeptal jsem se a naprosto ignoroval to, jak se po mně nějaký postarší muž zděšeně podíval.
„Mhm...“ zamručel Japa a velmi nápadně se začervenal.
„No...“ olízl jsem si rty. „Tak jdeme ke mně.“

2 komentáře:

  1. Urgh, no to si děláš srandu, takhle nás napínat. :-)
    Ale budeme to muset nějak vydržet.
    Bezvadná kapitola, ostatně celý příběh se mi zatím moc líbí.

    OdpovědětVymazat
  2. fuuuuuuuuu! Ze by? Konecne? To neni mozny, do toho urcite neco vleze... Juli

    OdpovědětVymazat